Křížová cesta – 2.část

Dovolte mi pokračovat druhou částí obnovené naučné trasy obnovené historické křížové cesty z Nového Jičína  přes obec Rybí až do Štramberku na horu Kotouč. Tentokrát to bude už jen ve Štramberku.

Odložila jsem kolo a vydala se pěšky hledat zbývající zastavení. Nejsem zase takový borec, abych sjížděla prudké cestičky v lesním porostu odtěžené hory Kotouč. Mohu vás ubezpečit, že u některých zastavení jsem se zdržela déle, než by se slušelo jen k zamyšlení nad texty. Lapala jsem občas po dechu a to i nad významem textů. Některé mi opravdu nepřijdou jako poučení k reálnému životu.

Přišlápněme si tedy do kopce.      

Lhostejnost společnosti – starej se každý sám o sebe. Nevidím v tom lhostejnost, vidím v tom spíše opatrnost, nechuť se otevřít se svými myšlenkami. To je mé teritorium! Nic ti po něm není! Nezatěžuj mě svými problémy, mám dost svých! Soucitný pohled nic neřeší, leda jste za blba, ať si je každý jaký je. Že se máme respektovat, přijmout druhého jaký je? A kdo to dokáže? Přijde rozdílnost názorů a už se sčítá. „ …. proč tobě něco jde a mě ne, proč víš všechno lépe, proč ty se dokážeš sám vyhrabat z problému, … PROČ?“ Ale to už jsme u závisti, možná i nenávisti.  Tak buďme raději lhostejní.   

Životní krize. Mám zkušenost. A při jejím řešení jsem rozhodně neobjevila podstatu života. Objevila jsem úplně jiné věci, vztahy, vstřícnost, vlastní schopnosti, sílu. Láska? A co když dojdou síly kvůli lásce? Možná podpora bližních, i to se dá možná označit za lásku, ale tak to asi nebylo myšleno, je to vlastně jen berlička. Jediné co dokáže změnit vlastní život je láska k sobě a vlastní vůle.

A dostáváme se do krásného prostředí Národního sadu.

Stud – stydět se za své činy, za svou nedokonalost? Nikdo není neomylný. Pokorně skloním hlavu, přiznám chybu. Vždy? Horší je pocit – stydět se za druhé. Za to, jak se k sobě lidé chovají. To je bezmocnost.

Bezmocnost – co k tomu říct. Někdy je lepší mávnout rukou. Lhostejnost, sobeckost? Co je hodnotnější, než vlastní život? Proč horolezci nezachraňuji zpravidla své druhy v tísni? Co svědomí? Ale jsou extrémní situace, kdy člověk ví, že  pro druhého musí udělat jakýkoliv pokus. Byť marný.

Nechce se mi uvádět větu : „Kdyby byl Bůh ….“ Vinen je člověk.

A to je konec putování a myšlenek.

Ten stojí na vrcholu.

Člověk a jeho dílo. Člověk si nedokáže vážit ani píle a snahy druhých a mohu být vyznání, jakého chci. Copak si vandal neuvědomuje, že někdo pro to musel něco udělat, obětovat? Nevede tam cesta, tedy vynést na vlastních zádech, ve vlastních rukách. Člověk je podivný tvor.

Ale proč jsem na počátku zmínila odtěženou horu Kotouč? Je to významné archeologické naleziště, ale část hory musela ustoupit těžbě vápence. Tak jen důkaz a o Štramberku, trochu jinak, zase někdy příště.