Křížová cesta – 1.část

Jak jsem nedávno v jednom ze svých článků avizovala, projela a prošla jsem si naučnou trasu obnovené historické křížové cesty z Nového Jičína  přes obec Rybí až do Štramberku na horu Kotouč.

Cituji z propagačních materiálů : „Vznik historické křížové cesty sahá hluboko do 17 století. Její stezka vedla z okraje Nového Jičína přes Rybí do Štramberku na horu Kotouč. Tato křížová cesta v krajině Podbeskydí je v regionu Novojičínska jedinou svého druhu, což jí přidává na její unikátnosti. Do dnešní doby se zachovalo pouze 7 zděných kaplí z původních 14-ti zastavení a samotná cesta upadla v zapomnění. V roce 2008 byla Klubem rodáků a přátel města Nový Jičín znovu postavena první kaple na konci ulice Slezské v Novém Jičíně.“… „. Samotná trasa je velmi pěknou procházkou nebo projížďkou na kole s krásnými výhledy na Beskydy. Po trase se můžete zastavit u několika dochovaných kapliček, posedět na nových lavičkách a zauvažovat nad hloubkou textů informačních tabulí, které jednotlivá zastavení křížové cesty provázejí.“

Můj zájem nebyl ovlivněn tím, že se na obnově podíleli někteří rodinní příslušníci, či náklonností k „víře“. Není to pro mě podstatné. Spíše možná profesním zájmem a zamyšlením se nad zmíněnými texty, jestli svojí hloubkou jsou vůbec pro dnešní svět aktuální.

Mám poslední dobou velmi hektické a pracovně vyčerpávající období, ale nestěžuji si, sama jsem zvolila. A napadlo mě, že mi tento výlet může navodit drobné uklidnění mysli.

Pojďme tedy na výlet se začátkem v Novém Jičíně a dovolte mi moje myšlenky a komentáře.

Životní prohry – můžeš přijít o všechno, o rodinu, o práci, o zdraví. Pokud máš pravé přátele, nikdy nepřijdeš o všechno. Přátelé v nouzi neopouští. Pravdivý život? Život bez pokrytectví, bez nalhávání sobě samému, jiným?  Tak ten o „pseudo“ přátele dokáže připravit a samozřejmě třeba i o práci. I o iluzi ze sebe samého.

Tak zde nevím, zde musí být něco o vůli a odvaze. 2x jsem se pokoušela o přiblížení. Jednou po pás v trávě, podruhé na posečeném. Vždy jsem se zastavila s nohou i kolem v nějakém mokřadu. Foceno bez optiky, jen telefonem.

Lidi i sám sebe člověk zklame ani neví jak. Smysl života? Jak velkolepé a velkorysé cíle by se daly najít. Někdy stačí prostá spokojenost se sebou, pocit štěstí, že jsem někomu či něčemu užitečný, že dělám to co chci, protože to chci, protože mě to naplňuje a nečekám za to nic. Pak nemůžu být zklamán.

I bez mateřské lásky někdo nebloudí. Protože našel cíl a sílu a zaujetí za ním jít.

Solidarita – s postiženými různými živly, nemocemi… nestojíme si špatně. Někdo i z mála dokáže přispět třeba finančním darem. Někdy ale máte vůli pomoci a není, nechce být vyslyšena. Přílišná hrdost, samostatnost, tvrdohlavost, ješitnost, či snad stud?

Soucit. Já osobně neumím projevit soucit slovy. Nemám ten dar. Ale tichou sounáležitost, to ano. Tomu, kdo ví a dokáže vnímat beze slov.

A k tématu selhání jsem se již ve svém předchozím článku věnovala. Zopakuji : „Krásné, hluboká myšlenka. Jenže to má háček. Někdy se můžete ze všech sil třeba stavět na hlavu, stejně to nepomůže. Málokdo dnes na vaše pokání, přiznání slabosti, možná omylu, čeká a je ochoten ho přijmout. A pokud ano, tak aby vaši „slabost“ třeba využil. Dnes, kdy musíte být dravci, abyste uspěli? Iluzorní myšlenka!“

A zde bych 1.část putování ukončila. Tato část byla na kole, druhou polovinu, která se odehrává již na území Štramberku jsem absolvovala pěšky.