Kolo a já a ostatní

Zaujala mě výzva k vytvoření článečku na téma kolo a já na blogu OnaDnes. Přestože jsem již na to téma psala, tentokrát jsem nostalgicky zavzpomínala a mé počátky s kolem, které rozjely moji „kariéru“ cyklisty. Nemám soutěžní ambice, zveřejňuji i na oblíbeném blogu, protože zde mám už pár věrných čtenářů. A nemůžu psát jen o psech.

V dobách, kdy lidé neměli počítače a mobily, kdy i pevná linka byla vzácností, naučila jsem se jezdit na kole. Na poctivém velkém dámském kole, na žádné dětské změnšenině. Na zbytečnosti tenkrát nebylo.

Po čase, když jsem trochu odrostla, jsme objevili staré kolo ve stodole. Bylo zaprášené, od sena, pamatovalo jistě tatíčka Masaryka, ale bylo moje! A mělo štangli. Otec mi přezul duše a pláště, později jsem se to naučila sama. Natřela jsem si ho odstínem barvy připomínajícím modrou, která vznikla slitím zbytků barev, které jsem objevila v kůlně. Řidítka do chromového lesku měly hodně daleko, tak šly do štříbřenky.

Na tomto historickém kusu jsem odjezdila celé dospívání. Bylo už spíše na ostudu, tak jsem přesedlala na již dříve zmíněné dámské kolo, které bylo už poněkud novodobější konstrukce. Ovšem tehdy jsem kolo používala hlavně na přesuny z místa A do místa B, nikoliv za nějakým sportovním účelem.

K tomu jsem začala inklinovat až po ukončení školy. Při té příležitosti jsem dostala nové kolo, opět klasické dámské, stále bez přehazovačky, favoritku nebylo tak snadné sehnat, ale převod byl lehký, měla jsem dobrou kondici a troufla jsem si na něm i do zvlněného terénu. Jezdila jsem na něm do práce do 15 kilometrů vzdáleného města, na výlety, ale více mě tehdy bavila turistika.

Občas jsme s mladší kolegyní, která na kole jezdila do práce rovněž, musely snášet vtípky kolegů, kteří se bavili tím, že nám například v nestřežené chvíli demontovali sedla.

A pak nastal velký den, zakoupila jsem si nové kolo, krásnou modrou favoritku. Byla jsem si pro ni v 30 km vzdáleném městě, v jedné z prvních speciálních cyklo prodejen, které tehdy, před 20-25 lety, začínaly. Domů už jsem jela na něm. Kolo mělo vylepšenou výbavu, stálo mě tehdejší celou výplatu. Nemělo klasické berany, ale mírně prohnutá řidítka.

Sjezdila jsem na něm hory doly, výlet 50-60 i více kilometrů nebyl vůbec žádný problém. Dokonce si vybavuju jednu stovkovou trasu, kterou jsem předloni a vloni zopakovala po letech na stroji novém.  Favoritka měla pohodlnější sedlo, než klasické „závodničky“ a já měla plný zadek, tak to vzájemně sedělo, jak poklice na hrnci. Netoužila jsem po kalhotách s vycpávkami, časem jsem ale pořídila sedlo gelové.

Pak břímě životních povinností způsobilo, že jsem na kole přestala jezdit, jednak z časových důvodů a také se mi obnovil úraz na zápěstí a já se ani na kole neudržela. Tak jsem začala kynout. A skončila v nemocnici.

Jakousi sebereflexí jsem se donutila ke kolu vrátit. Ale zjistila jsem, že na své věrné favoritce, abych se vůbec trochu udržela za svojí tehdejší „kondiční trenérkou“, už do nedám, nebo by mě to stálo nezměrné úsilí. Zakoupila jsem tedy nové, trekové. Připadalo mi hrozně těžké a velké a neohrabané, než jsem si zvykla. A pochopitelně nejpodstatnější bylo přizpůsobit se reakční době ostřejších brzd.

Bylo to období, kdy jsem poznala na kole i dřinu a bolest, období, kdy jsem na to šla vědecky i přes oblečení. I na ty kalhoty s vycpávkou došlo. Vše pro to, aby se člověk vrátil do původní kondice, váhy, aby nezdržoval a hlavně nezklamal druhé, když už do vás vložil někdo svůj čas, což je deviza největší. A třeba si zasloužit i příležitostnou pochvalu. A to ve věku, kdy z mých vrstevníků jsou již i prarodiče. Bylo to období, kdy mi do smíchu nebylo, mnohdy mě to i nebavilo a pamatuji si hlavně pokyn: „Drž hubu a šlapej!“ Ale mělo to období smysl a hlavně přineslo kýžené plody. Taky mě naučilo, že člověk se má hlavně pochválit sám, to je jediná motivace, od jiných se nedočkáte.  

Ale dělám si kondiční trénink už sama a hlavně mě to zase baví, tentokrát už víc než turistika. Vracím se občas ke své staré favoritce – jízdy za venčením do útulku. Přidala se dáma, která se mé favoritce smála. Záhy jsem pochopila proč. Když jsem navrhovala, kdy poprvé vyjedeme, ať stihneme dojet včas, odvětila: „Nejezdím jako lemra!“ Tož tomu říkám hozená rukavice! Ale naběhla jsem si sama! Říkala přece, že je vyježděná! Trochu mě zmátlo, že je prostorově výraznější, než já a musím se jí tímto omluvit. A přestanu se jí vyptávat na váhové úbytky. Přisvištěla na kole, které jsem si i potěžkala. Wow! Lehoučký alu rám, kotoučové brzdy, báseň. Bylo snad i lehčí, než má historická favoritka.

Tentýž den jsem pak vyjížděla i na svém treku. Vyděsila jsem se váhy kola, když jsem ho vynášela ze sklepa. Proč se tak dřu? Ale říkám si: „Těžko na cvičišti, lehko na bojišti“.  Tak jako vývojem prochází moje duše, vyvíjí se i můj náhled na cyklo vybavení. Mám aspoň o čem zase přemýšlet.

A představa ideálního výletu? S někým, s kým je legrace, zašlapat si i sednout na kafe, pokochat se krásami přírody, nehonit se jen za výkonem. Pak si všimnete i různých kuriozit, které pobaví.

A ještě, kdyby s námi mohl nějaký pes. Ale na mé velké oblíbence by mi košíček na řidítka nestačil, to bych musela mít přívěsný vozík.

Je fajn, když máte radost z pohybu, u kterého můžete sedět!