Minulé pondělí jsem zaspala. Nestává se mi to často, ale po zaklapnutí budíku jsem ještě klidně zavřela oči. Mívám totiž spolehlivou pojistku. Pokud nejsem před pátou na nohách, Kočich se velmi hlasitě začne dožadovat pozornosti – uklidit kadibudku a naložit papu do misky.
Vzbudila jsem se deset minut po páté a nechápala jsem, že Kočich mlčí. Tak jsem mu oznámila, že jsme zaspali, naložila jsem mu do misky, dokonce ho k ní přinesla a dále jsem mu nevěnovala pozornost.
Po příchodu z práce mě nevítal, teklo mu z očí, z čumáčku a byl takový celý apatický. Tak jsem vytáhla přepravku, Kočicha nasoukala dovnitř, ani se moc nebránil a zamotala ho do staré mikiny. A vyrazili jsme na veterinu. Není daleko, nikdo naštěstí v čekárně nebyl, tak jsme se dostali na řadu hned.
Laicky řečeno – rýma a chycené průdušky. Dostal 2 injekce, teploměr do zadku a já jsem vyfasovala prášky, po půlce na 6 dní. No potěš…! S tímto mi vždy vypomáhala kámoška, bývalá sousedka, měla na to neuvěřitelný grif. Kočka stihla vždy jen vytřeštit oči a polknout. Jenže měla směnu, která kolidovala s mým normálním životem a do půlnoci na ni čekat nebudu. No co? Tak to nějak zvládneme. Po příchodu od lékaře jsem se připravila. Půl prášku, do stříkačky vodu, abych podnítila polykací reflex (to mi poradila sestřička).
Ale v mysli mi naskočil jeden „humorný“ příběh, který jsem kdysi četla, jak někdo dával kočce prášek. Začalo to vyplivnutým práškem, přes zničené záclony, pokousaného a podrápaného páníčka a demolicí nábytku skončilo. Tenkrát jsem se tomu smála, až mi slzy tekly, ale teď mě nějak smích přešel.
No, směle do toho. Jak byl Kočich takový oslabený, podařilo se na první pokus. Sebevědomí mi porostlo, ale Kočich se mi záhy „odměnil“. Protože celý den nejedl, asi za hodinu se obsah kočičího žaludku ocitl, tak různě, na třech místech v bytě. Moje chyba, prášky se na lačno přece nejedí! Stravu stále odmítal, ale aspoň pil.
Další ráno jsem provedla všechny ranní úkony, donesla Kočicha k misce. Dvě sousta snědl. No aspoň něco! Po příchodu z práce už kočka čekala a čistila si kožich. To je dobré znamení, začíná mít o sebe zájem. Sedla si k misce a čekala. Naložila jsem jí půl paštiky, tolik vždy dostává a stačí jí to na jednu porci. Zblajzla bleskově a zírala : „To je všechno? Jsi normální? Dva dny jsem nejedla!“
No, tak jo, zbytek paštiky a ještě trochu z kapsičky. Dočistila si kožich a spokojeně se uložila ke spaní.
Nechala jsem ji spát a duševně se připravovala na „akci P“. Opět jsem si nachystala půl prášku, stříkačku s vodou. Opatrně ji vzbudila a bleskovým zákrokem, na podruhé, se podařilo.
Nebudu to déle prodlužovat – třetí den – šestý pokus byl úspěšný, prášek se mezitím, jak ho systematicky vyplivovala, zmenšil na polovic. Kočka mokrá, gauč mokrý, chytila jsem škrábanec, ale zvítězila jsem.
Den čtvrtý – to už jsem ji musela částečně, po několika neúspěšných pokusech, přilehnout. A zkusila jsem to, jako kámoška, chytit za čumák a držet, dokud nepolkne. Její pohled říkal: „Nenávidím tě!“
Pátý den jsme šli na kontrolu. To už dávala nelibost najevo i v přepravce. Museli jsme do fronty, čekárna byla plná. Dívala se chvíli na ostatní pacoše a mezi tím ke mně promlouvala očima. „Proč na mě ti dva tak poulí oči?“ Dvě čivavy. „Proč ten pes tak sípe? Vypadá jako ti, co se na ně dívám z balkonu!“ Buldoček, sousedka dole má tři. „Tady ten nervózní v té tašce taky vypadá jako soused!“ Jorkšír, taky soused. „A co je toto?“ „Králíček, Kočichu, dnes si lidé chovají i králíčky“.
Kontrola dopadla relativně dobře, teploměru do zadku už se ale Kočich bránil. Ale dostala jsem ještě dvě porce prášku. No nazdar! Téhož dne jsem zkusila aplikaci do syrového masa. Ani náhodou! Škoda masa! Pak jsem kousky léčiva musela vybrat a opět použít brutální zákrok. I popáté se podařilo.
Pošesté a posedmé, to před chvílí – Kočich v obraně přitvrdil, já jsem přitvrdila v útoku, přibyly mi dva škrábance. Úspěšná aplikace na čtvrtý a šestý pokus.
Naštvaný kočich po sedmé aplikaci s kouskem léčiva u tlamičky. Část skončila na mé košili.
Tak ještě jednu porci zítra. Měli bychom jít pak znovu na kontrolu. Ale asi to už vzdám. Nebudu riskovat, že se mnou Kočich nebude týden mluvit!
