Když se venčí lidi ( i bez pejsků )

Dnes jsem absolvovala ostrý úvod na zahájení venčení. Běžela jsem bez psa, stíhala jsem uprchlého psa. Psa, který utrhl karabinu vodítka jiným venčitelům. Hezké, nové, barevné vodítko, asi ze supermarketu v akci.

Kdo jiný, než můj oblíbenec Black? Viděl mě na poli běžet s jiným psem a asi zažárlil. Utrhl se, rafnul se se psem, kterého jsem zrovna venčila a vydal se na vycházku na volno. Předala jsem „svého“ psa původním venčitelům a vydala se hříšníka stíhat, protože jsem si dávala větší šanci, že ho odchytím dřív. Nechal mě pěkně rozdýchat, pak už bylo vidět, že se baví pronásledující skupinou, ale nechal se přesvědčit k návratu na piškoty. Tedy dnes jsem se pořádně vyvenčila i bez psa. Kdyby mě někdo zachytil na fotku, dalo se to použít na dubnové téma fotomatiné: „Ha, Ha“.

Když jsem začala chodit do útulku, první kdo mě zaujal byl pán, který se psy běhal, téměř každý den, jako jediný, ostatní spořádaně chodili. Ptala jsem se ho, jestli si spíše nechodí prioritně zaběhat, než venčit psy. Nebyl moc sdílný, ale kroužil  se psy po poli vytrvale. Měla jsem ho za blázna, protože v té době jsem bez kolapsu plic uběhla maximálně tak 50 metrů.

Vnímala jsem  a vnímám, že někteří lidé se tam opravdu chodí „venčit“. Jsou to třeba tatínkové či dědové s ratolestmi, aby dohlédli na dítko a zárověň si vyvětrali hlavu. Někdy se obětuje i maminka. Někdy se obětovat nemusí, ale dělají to jako tradiční víkendový rituál. Někdy maminka, někdy tatínek, někdy oba, vždy holčičky – dvojčátka. A stále stejná sestava psů oblíbenců, pro kterou jsou ochotny stát  čtvrt hodiny i více před otevírací dobou před brankou útulku. O malé psy totiž bývá rvačka.

Tatínek, maminka a dvojčátka

Také už jsem jednou byla svědkem stíhacího běhu jedné z holčiček za pejskem, který se jí rovněž utrhl. A pomáhala jsem ho odchytávat. Držela se statečně, i když měla slzičky na krajíčku.

Stává se, že se dostaví například „sousedé“ z vedlejší zahrádkářské kolonie. Mají hotovo na zahrádce, ještě se jim nechce domů, tak se jdou projít. A jako rekvizitu si vezmou pejska.

Většina lidí chodí venčit (se venčit) klidným vycházkovým tempem. Ale občas zahlédnete ctihodnou dámu, jak kluše za psem „tahačem“, nebo stíhá uprchlíka. Ne často, ale stává se to, zvláště při první vycházce nového pejska, který nemá ještě dobře přizpůsobený obojek. To pak nevíte, jestli odchytávat psa, nebo řešit téměř kolaps pronásledující venčitelky. Valná většina dospělých, nepočítaje omladinu, jsou totiž dámy.

Prchavý nový pejsek.

A pak je zde zvláštní skupina dětí – přímo zájmový kroužek pejskařů bez psů. Děti, které nemouhou mít psa doma, ale mají o psy zájem. Přijede tlupa dětí s vedoucí, vezmou psy, třeba 2-3 děti jednoho psa a vyrazí do terénu. Děti se vyřádí, vyvenčí a udělají dobrý skutek. Je to fajn, že nesedí jen u počítače či neznásilňují dotykáče.

Je to fakt skvělá terapie. Nedokážu si dnes už představit, že bych 3x, 4x týdně nešla venčit (se). V práci se to na vás navalí, další povinnosti čekají ve frontě, nejlepší je, hodit to na chvíli vše za hlavu. A pak se i ta hlava chytá jinak.

Dnes jsem míjela občasné venčitele, už se někteří známe. Mladý muž mi řekl, že mám dobrou kondičku, že mě pořád s těmi psy vidí běhat. Od kolouška to „starou dámu“ potěší, ne?

To pejsci mě donutili, za dva roky jsem udělala velký pokrok, uběhnu výrazně více, než původních 50 metrů a za každého počasí.  Je to pro mě svým způsobem droga. Těžko si dokážu představit týden bez této aktivity. Ano, jezdím na kole, můžu si zaběhat jen tak, ale víte, není to ono.

Dnes už dotyčného „běhače - blázna“ naprosto chápu. Chodím (se) venčit. Dokonalé vyčištění hlavy a ještě udělám dobrý skutek. Já jsem ho totiž na té louce nahradila.

Noví, mladí venčitelé s vlastními psy, černý pejsek je Deniska z útulku.