Když musíš, tak musíš

Nemám ráda slovo nejde. Řídím se heslem: „Kdo chce, hledá způsoby, kdo ne, hledá důvody.“ A nemám ráda slovo musím. Když ale přijdou neodbytné chutě, musím (chci) udělat vše pro to, aby byly uspokojeny.

Nehledejte zde erotický podtext. Vzpomínám, že když jsem přišla do prvního zaměstnání, jeden z techniků, byl tehdy v mém současném věku a připadal mi děsně starý, mi řekl: „Víš, děvčico, já už radši sáhnu po té klobásce.“  

Jak jsem uvedla v minulém článku, poslední dobou žeru. Musím to krotit. Ale někdy to nejde. Když si u kávičky po obědě představíte tu chuť, která se rozplývá na jazyku, tekly mi sliny, jak Pavlovovým psům. Tomu musím vyhovět. Ale nebude to zadarmo. Fyzická aktivita kalorický příjem musí vyvážit.

O čem mluvím? O lopaťáku z hukvaldské pekárny a plněném štramberském uchu. Ale ano, mám napečeno pár kousků cukroví, ale do 24.12. je na ně uvaleno embargo – nežrat.

Takže pochutnám si a udělám něco pro sebe. Obě pochutiny jsou ukryty na kopci. Protože odpoledne jsou krátká, je to na dva výlety.

Ale nejen žaludek a tělo, i duši tyto výlety potěší.

Panoramata nic moc. Mlha a oblačnost na druhé straně Beskyd se převalovala přes hřeben.

Na okamžik vykoukla rozhledna na Velkém Javorníku. Budu se tam muset zase někdy vypravit, otestovat nohy na kopci.

Ale i blíže je na co pohledět. A zjistila jsem, že k mnoha místům se mi vybavují nostalgické vzpomínky. Že by ten vánoční čas?

Tady jsem chodívala venčit Bojara, když byl v útulku. Alko cesta Větřkovice – Mniší.

Kostelík ve Větřkovicích. Jako dítě jsem zde chodívala s rodiči na podzim na pouť.

Zastavení u korýtek.

Když si vybavím své první kroky tímto směrem, vrba byla vrbkou a břízky tam snad ani nebyly?

Zastavení u přehrady Větřkovice. V mládí jsme se tam hodně chodili koupat, dlouho jsem zde koupání vynechávala. Letos v létě, zcela náhodně, jsem tu zajela.

Budou na vánočním stole? Pán na židličce by byl za normálního stavu vody zcela ponořen.

Pod břízkami je v létě příjemný chládek a lavičky. Ve stánku si koupíte pivko i něco na zub. Potkala jsem zde v létě známé. Strávili jsme v družném hovoru příjemnou hodinku. Jak je vše relativní, jeden z páru už zde není.

Podobná vzpomínka mi bleskla, když jsem jela na Štramberk. Rodiče chodili na Štramberk na pravidelné odpolední nedělní procházky. Jednoho nedělního odpoledne mi mamka volala, že nemůže dýchat, že sedí u této kapličky. Musela jsem pro ně dojet autem. Začalo ji zlobit srdce, to měla 85 let. 

Ale chmury stranou.

Naproti kostelíku je soukromý rybník.

Snad neskončí na sváteční tabuli.

Ale potkat se dají kuriozity.

Není už na to trochu zima?

Nebo zvířátka.

Třeba taky lamy.

Ale ty mi dnes udělaly radost, doslova se na mě lepily.

A ta odměna? Samozřejmě pohledy na milené Hukvaldy a Štramberk.

Ale to není úplně ono, co jsem od toho očekávala.

Doprovázel mě také Měsíc.

Já vím, že dorůstá a co se říká, když dorůstá. Nežrat!

Milá Luno, víš, co mi můžeš?

A ten koláč na Hukvaldech jsem nestihla vyfotit.