Když máte na světě něco na práci

To se tak někdy stane, že ačkoliv už jste měli, teoreticky, být na onom světě, jste zde, abyste mohli dokončit nějaký životní úkol.   

Mám dobrou kamarádku, letitou (tedy délkou času, který se známe), jinak jsme přece holky v rozpuku. Chce se mi říct, nejlepší kamarádku, i když na spojení těchto dvou slov jsem už opatrná, v pár případech v minulosti se mi to „rozpadlo“.

Měla před lety těžký úraz po havárii autobusu na zahraniční dovolené. Vypadalo to na návrat v „zinkovém spacáku“. Nějakým zázrakem, zajištěním přepravy zpět (ne ovšem zásluhou cestovní kanceláře), byť byla několik dní v kómatu a možná jednou nohou „na druhém břehu“, se ji podařilo v úrazové nemocnici v Brně zachránit. Jistá moudrá osoba jí následně řekla: „Oni tě „tam“ asi ještě nechtěli, protože máš na světě ještě nějaké úkoly“.

Výčet zranění, která jí bylo nutno léčit, by byl asi delší než seznam toho, co jí zůstalo v těle v pořádku. Je ale houževnatá, je beran. Na první pohled nepoznáte, že mívá bolesti, že rána na duši se zcela nezhojila.  Nic nepoznáte, „jen“ to, že nemá ruku.

A protože ten březen, jak jsem psala v posledních článcích, je letos nějaký divný, nebylo všem jobovkám ještě konec. V tomto týdnu jí zemřela tchyně, bývalá tchyně. Byla to dáma velmi svérázná, někdy si nebrala servítky, ale byla upřímná a obětavá a nikdy nechtěla svými slovy ublížit. Vzácný člověk. I já jsem ale občas pocítila ostrost jejího štířího ocásku. Ty dvě měly výjimečný vztah, který vydržel i po rozvodu, přestože se o tchýních říká ledasco. Kamarádčiny děti měly svéráznou babičku rády a  dotyčná dáma naopak věděla, že když bude třeba, najde v nich oporu a snacha byla pro ni jako vlastní. Možná víc než vlastní.

Stalo se, odjela na návštěvu ke své dceři a už se z výletu nevrátí. Bývalá snacha bojovala, aby se obřad konal v jejím bydlišti, kde prožila 40 let, ale zájem ze strany vlastních dětí nebyl. Bude to tedy chladné, neosobní, rozloučení 350 kilometrů od domova.

Kolega Boháček by řekl, že mrtvému už je to jedno. Je, ale jak jsem znala dotyčnou dámu, která si nepotrpěla na nějaké formality, řekla by těm, kteří ji znali: „ Jo, chvilku poplačte, ale pak se běžte spolu ožrat!“ Tak si to budeme muset odpustit.

Proč jsem o tom začala? Někdo se musí postarat o „poslední“ věci spojené s její domácností v místě bydliště. A kdo by to měl udělat než její schopná a akční bývalá snacha, vlastní děti jsou daleko? Vzala na sebe tuto nesnadnou povinnost a přes své tělesné postižení vše zvládla zajistit na jedničku. Jak jí občas říkám, protože je to dáma subtilní, vysloveně tramvajový typ: „Co ti nenadělil na fyzických přednostech, nadělil ti na organizačních schopnostech“.   A jsem přesvědčená, že toto byl jeden z úkolů, pro které se na tento svět vrátila.

Jsem ráda, že mám kolem sebe takové lidi. Nesobecké, houževnaté a upřímné, kteří se neutápějí v životních prohrách a pocitech křivdy, přestože zrovna ona by na to měla plné právo. Neklade si otázku: „Proč?“ Protože je a žije a podle toho se chová. Bojovník, který vás dokáže táhnout, to je její životní úkol.

Jsou někdy situace, kdy mi není nejlíp po duši, ale řeknu si : „Co řešíš? Nic ti nechybí, nic tě nebolí, podívej se na ni!“ Je úlevné, když vám takový člověk řekne na některé vaše činy : „… jsi kráva …“. Je přece úžasný pocit, že můžete někomu pomoci, nebo být pro někoho inspirací, či tahounem. A těch, kteří ten pocit neumí zažít, je mi líto. Ale možná jen máme s kámoškou obě nějakou vadnou diagnózu. Upřímné srdce.

No, ještě že je ten divný březen u konce. Příště opravdu něco optimistického, aprílového.