Kdo chce být superúředník?

Náhodně jsem při listování novinkami zaregistrovala zmínku o hledání vhodné osoby pro funkci superúředníka. Nezajímala jsem se o to, co bude náplní práce této funkce, ale představuji si, že to bude „kápo“ všech státních úředníků.

Nostalgicky jsem se zasnila a zavzpomínala na dětská léta, kdy snad každý měl přání, čím by chtěl v životě být. Za našich mladých let to byla nesmrtelná povolání, jako například popelář, kominík, strojvůdce lokomotivy, prodavačka, zdravotní sestřička, učitelka. Ambicióznější už měli vyšší cíle – pan doktor, paní doktorka. Ale nevybavuji si, že by tenkrát, někdo v mém okolí projevil přání být právníkem nebo třeba úředníkem a dnes třeba i superúředníkem.

I já jsem měla jednu dobu touhu stát se učitelkou, ale neměla jsem to pravé zapálení pro věc, jako jsem například sledovala u dcery bývalé kolegyně. Je to nějakých 10-15 let zpátky, kdy holčička posadila do lavice panenky a medvědy a při neplnění úkolů je mlátila pravítkem. To by dnes ve školství neškodilo.

Nevím, čím se živí dnes, ale pravdou je, že nějakou dobu doučovala při studiu jazyky ve starší věkové kategorii. Jestli žáky mlátila pravítkem, jako za mlada, to jsem již nezjistila.

Tedy jsem se stala „zedníkem“. Jeden z mých synovců, když mě, jako dítě, viděl rýsovat výkresy (v době, kdy ještě nebyly grafické programy), říkal, že chce dělat to, co teta Iva. Spíše to bylo proto, že se mu líbily šablonky na kolečka a písmenka. Později se jeho vášní stalo vaření, ale protože se nedostal na výběrovou hotelovou školu, vzal to oklikou přes jiný obor a dnes kráčí pozvolna a úspěšně za svým snem stát se pilotem velkých letadel. Trochu odbočka od vaření, že?

Připomnělo mi to jednu humornou historku. Při jakési příležitosti jedna z pasažérek, které se mnou jezdí do práce do stejného města řekla, že chtěla být : „… taká malá úradníčka“. Vzpomínka  na dobu, kdy náš stát byl dvojjazyčný. Zavzpomínala, že si hrála na úřednici. Na víku od bonboniéry měla nakreslenou klávesnici psacího stroje, do které bušila prstíky, když vyřizovala žádosti. Tak to mě v dětství tedy rozhodně nenapadlo.

Trochu jsme jí její sen oživili, když jsme jí u příležitosti významného životního jubilea darovali čokoládový notebook. Doma pak, s vážnou tváří, řekla manželovi, že už se s ním o tento přístroj nebude dělit, protože má svůj. Jen pro přehled, nestala se úřednicí, stala se zdravotní sestřičkou.

Ale člověk své dětské představy v průběhu let přehodnocuje.

Neměla jsem dosud takovou zkušenost, ale znám případy, kdy například natěšení a optimističtí lidé s vizí jdou žádat o nějakou dotaci na své podnikání. A proč by nešli, když chtějí pomoci své firmě? Když chtějí něco dělat poctivě, když ze všech stran slyší – čerpejte dotace, peníze zde leží. A je jich dost. Ale zkusili si už někdy ti, kteří to hlásají do světa, zjistit,  jak je složité se k nim dostat, co všechno musí žadatel splnit, kolik papírů, kolik nervů, kolik zbytečného času? To je pak situace, kdy se vám chce říci : „Až se příště narodím, chci být tím úředníkem“. Po srážce se zákonem, předpisy, pravidly, po srážce s realitou.

Ale víte, s přihlédnutím k dětským přáním, nechtěla bych být ani sestřičkou ani úřednicí. Proč? Jako příklad mi poslouží ta zdravotní sestřička, která chtěla být úradníčkou. Slouží v nemocnici na chirurgii, i na příjmu na ambulanci. Tedy v první linii, kde přijde do styku s pacienty po úraze, po operacích, tedy ve stresových situacích, kdy si mnohdy mnozí neberou servítky, kdy musí ošetřovat opilce, bezdomovce. Pokálené, znečištěné. Tedy dělá práci, kde nastávají situace, které by mnoho z nás nerozdýchalo. Před tím klobouk dolů a velká poklona a úcta.

Které úředníky mám na mysli, kterými bych nechtěla být? Taky těmi v první linii, na přepážkách, například … úřadů práce, sociálky, ty kteří jsou v bezprostředním kontaktu s klientem. Naštvaným, že musí čekat, arogantním, který nechce pochopit, že když něco chce, musí i něco splnit, klientem mnohdy nevonícím, přiopilým, vulgárním. A být zdvořilá a snažit se s klientem najít řešení i když mnohdy nemáte náladu, máte v hlavě vlastní problémy.

Tak před těmi taky klobouk dolů. Radši zůstanu „zedníkem“.