Každý svého pána

Když jsem začala téměř před šesti lety chodit venčit do útulku, někde jsem zaslechla, že každý pes v útulku najde svého pána. Dnes už vím, že nenajde. Ale jsou psi, kteří si svého pána opravdu zaslouží.

Takovým je Rex z vlčovického útulku.

Přišel, tedy byl přivezen, v červnu 2015 s průvodní informací :

Že je mu agresivita vůči dětem, ale nejenom jim, blízká, že cvaknul zuby po všem co se dostalo k němu za mříže, jsme měli možnost pozorovat pár týdnů. Takže jsme se seznamovali přes mříže. S piškotem, něčím dobrým v ruce. Pochopil, že k takovým může mít důvěru a konečně jsme mohli začít venčit.

Z těch, co vydrželi dodnes, jsme z  počátku byli tři, nikdo víc si netroufl.

Ukázalo se, že Rex je fajn parťák, vhodný pro aktivní páníčky. Miloval vodu, sníh, cokoliv, co mohl přenášet v zubech, případně si to někam zahrabat.

Také našel zálibu na blízkém cvičáku, nebo jsme zkoušeli přírodní překážky.

A také uměl loudit.

Ale vždy ze  vzorného předsedu.

K pesákům nebyl nikdy agresivní jako první a nezáleželo, jestli to byla fenka, či pes. Vždy čekal, co udělá ten druhý.

Zde s Dexi, která v tomto útulku byla rok před Rexem jako štěně.

Měl výhrady k cizím lidem, které neznal a takové to frajerské podstrčení ruky před čenich na očichání, bral jako pokyn, že má do té ruky kousnout. Tedy pár postižených takovým výstražným cvaknutím bylo. Zavinili si to sami.

Ale když občas poprvé uviděl cizí dámu, neznamenalo to, že ji musí sežrat. S některými byl kámoš hned, zvláště, když měly něco dobrého v ruce.

Měl i slabé chvilky. Když slyšel, nebo viděl na obloze horkovzdušný balón, zachvátila ho absolutní panika.

A také, samozřejmě, nemiloval ohňostroje, bouřky a vichr.

Ale jak šel čas, přišli další venčitelé, venčitelky, některé sledované ostřížím zrakem obsluhy. Venčení s jiným přístupem, mnohdy až rozmazlovacím.

Byl rád, když měl kolem sebe své blízké, ale pořád měl kotec bez výběhu, navíc k němu nebyl volný přístup a na brance cedulku, zákaz venčení. Tak neměl ani víc možností na socializaci s novými lidmi, případně s dětmi.

Ale přesto se o loňských vánocích očima tázal: „Proč nemám pořád svého pána?“

Ale objevila se naděje. Rex dostal šanci v malém speciálním azylu až na druhém konci republiky, kde by se mu někdo věnoval a naučil ho mít důvěru ke všem lidem. A hlavně, nebyl by celý den za mřížemi.

Není nad čím přemýšlet, taková šance se, téměř po třech letech, už nemusí opakovat. A je to pořád mladý pes, který se chce učit nové věci.

Tak jsme zajistili propuštění z útulku, věrní ho ještě přišli vyvenčit. A jeli jsme ho předat na půl cesty. Ve trojici, která ho začínala venčit.

Ale při nástupu do auta propadl trochu nervozitě. Snad by i cvaknul oblíbenou venčitelku.

Ale uklidnil se, jízda proběhla v klidu a na zastávkách byl natěšený z výletu a z toho, že má kolem sebe známé tváře.

Už tuší, že se možná nikdy neuvidíme?

Tak naskoč Rexi, bude ti tam líp.

„Rexino, jsi literární hrdina. Měl jsi své místo v mojí knížce Potkala jsem psy, útulek a lidi. A slibuji, že budeš mít své místo i v další. Packu na to!“

Všichni, kdo tě známe a mají tě pořád rádi, ti přejeme, abys toho svého pravého a fajnového pána konečně našel!