Každý má své nej…

Ve psím útulku, kam docházím venčit  pejsky jako dobrovolník, jsou pejsci různí. Rasou, povahou i dovednostmi a každý má nějakou silnou stránku. Pojďme je za jejich nej… pochválit.

Ale nedalo mi to a na úvod dám fotku pejska, který už v útulku není, našel svůj domov a poslal pozdrav z nového domova.

Povšimněte si toho výrazu.

„Jsem Bobík a mám svůj domek a dvorek. Jsem zde nejdůležitější!“

Ale pojďme již do útulku – začneme dámou - Eby.

Má nejkrásnější oči a je to největší vítačka oblíbených venčitelů. Chcete-li si užít fajn svěží vycházku, musíte přetrpět úvodní přivítání, kdy vám skočí do náruče, na hlavu, na záda, jak je ráda, že jde ven.

Následuje Terezka – nejmenší, ale kládu si vybere na hraní vždy největší.

Mojmír a jeho číro.

Po letním koupání a stříhání mu už zase dorostlo.

Miki.

To je takové největší tulítko.

Pojďme zas do černé. Gaston. Mladý, nevybouřený sprinter.

„Nezdržuj, jak to myslíš, že se nestíháš nadechnout? Nadechneš se za běhu!“ Nedávno jsme si všimli, že se podobá Garrymu, který byl v útulku do letošní zimy. Plandavá velká  ušiska, milá očka a sprinterský styl.  Věkový rozdíl by odpovídal, říkáme mu tedy Garryčkovo dítě.

Tobiáš, Tobík.

Umí vykouzlit zářivý úsměv.

Ale absolutní hvězda je akční Lexík.

„Co budeme dnes dělat, začneme ve vodě?“

Skáče ze splavu, umí vylovit hozené kamínky, pardon, balvany. Hotový vodní záchranář.

„Ne, já ještě nechci z vody! Leda, že půjdeme na cvičiště!“

Kladinu i překážky absolvuje levou zadní. Zrozen pro agility.

A nemalou zásluhu na tom má jeho dvorní cvičitelka, která dochází do útulku více než 6 kilometrů pěšky jednu cestu. Ale je zodpovědná, jak ve výcviku psím, tak i svém.

Chodí venčit s učebními pomůckami do školy a studuje v přírodě.

„Haló človíčku, přijď si pro mě! Koupila mi  supermanovský obojek a naučila mě, jak si udělat selfie!“