Jsem chodec a cyklista s řidičákem

Nedávno jsem zahlédla názor, že když se řidič stane na chvíli chodcem nebo přesedne na kolo, ztratí pojem o zásadách, které jako řidič respektuje a  stává se něčím podobný divé zvěři. Pojďme nahlédnout na auta z chodníku a kola.

Chodec je tvor specifický. Má v úmyslu přejít na druhou stranu komunikace, zrovna, když se k přechodu přižene něpřetržitá šňůra aut. Jsou tací, co spořádaně čekají, až se najde slušný řidič a zastaví kolonu. Podmínkou je, samozřejmě, v obou směrech.

Ale existují takoví, kteří se řídí heslem, které mi radil v mých řidičských začátcích zkušený kolega: „Někdy musíš být drzá, nebo se na tebe nedostane“. Přiznávám, že jako řidič to občas v zoufalství při výjezdu z vedlejší, použiju. Nepatrně omezím přijíždějící řidiče, ohrozit nechci nikoho. Někdo zatroubí, někdo to pochopí. A někdo vám výjezd umožní sám.

Chodec, vstupující do vozovky „na drzo“ si koleduje o malér, do kterého samozřejmě dostane i řidiče. Někdy mám chuť se takového výtečníka zeptat, jestli si myslí, že auto zastaví z rozjezdu na dvou metrech. Ale nezeptám se, nechci dostat přes ústa, nebo se stát terčem nejapných poznámek skupiny mladíků a dívek, jejichž slovník by jim ani dlaždič nemusel závidět. Od kdy mám takové myšlenky a u přechodu zvýšenou ostražitost? Od té doby, co řídím auto. Fakt je, že jsem si taky nedovedla představit, dokud jsem nezkusila, co musí řešit řidič v provozu.

Jiná kategorie jsou senioři. Znám to z vlastní zkušenosti. Můžete 100x nabádat dotyčného, že před vstupem do vozovky se má rozhlédnout. Někdy jsou tak ponořeni do vlastních myšlenek, do doby, kdy aut jezdilo minimum, nebo opakováním tří položek plánovaného nákupu, že to je nad jejich síly. Otec se k tomu  párkrát přiznal, že měl na přechodu namále. Jednou jsem ho dokonce musela strhnout zpět před autem, když se uprostřed přechodu rozhodl, že se vrátí, aby se pozdravil s někým na druhé straně.

Přecházení mimo přechod snad ani nemá cenu zmiňovat. Ale všímám si, že pokud tak někdo činí, zpravidla se opravdu rozhlédne a na druhou stranu peláší. Přec jenom, necítí se bez zebry bezpečně. Zde nefunguje syndrom absolutní přednosti na přechodu, jak mají mnozí chodci zafixováno.

Takže přesedám na kolo a stávám se přímým účastníkem silničního provozu. Mám jisté zkušenosti s tím, že někteří řidiči prostě cyklistu neberou jako rovnocenného partnera, co se dodržování předpisů týká. Tedy od poslední takovéto příhody, protože to dost bolelo, před příjezdem ke křižovatce, když vidím odbočující auto, přestože jsem na hlavní, zpomaluji a nechám ho odjet. S odbočováním doleva v plném provozu neexperimentuji. U krajnice se dá postát a počtat, až nic nepojede. Nechci si „zkrátit životnost“, jak vtipně podotkl v kterési diskuzi na dané téma kolega. A takové, kteří se při odbočování doleva pomalu ani neohlédnou, jak daleko je za nimi auto, nebo jak rychle jede, bych mlátila holí. Stejně jako ty neosvětlené za šera a tmy. A nejlépe, když jsou v černém. To je tak nepřekonatelný problém obléci si na sebe, nebo aspoň na batoh na zádech, výstražnou vestu? Nechápu, nerozumím.

Proč se pletu do silničního provozu? Tedy pokud je má jízda za rekreačním účelem, samozřejmě vyhledávám spíše trasy mimo provoz, ale někde jsou cyklostezky vedeny i po normálních komunikacích. Ano, máme v okolí cyklostezku, ale její trasa, mimo jakýkoliv provoz, je dlouhá jen 7-8 kilometrů. A tam a zpátky jezdit nebudu, abych si najezdila aspoň 40 a více kilometrů. To bych si připadala jako běžec, kterého jsem při venčení psů nejednou potkala, pána středního věku, který běhal tam a zpět asi na kilometrovém úseku. Když jsme se potkali asi potřetí, nabídla jsem mu, že mu vždycky přidám vodítko se psem, ať neběhá po prázdnu. Téhož dne již běhání ukončil a začal asi běhat v jinou hodinu.

Pravda, jezdívám přes léto občas na kole do práce. I kdybych využila všech cyklostezek a zkratky a polní cesty, nevyhnu se průjezdu městem z okraje do centra. Jezdím při krajnici, nebo chodníku, ale když jsou v prostoru zaparkovaná auta, do té komunikace musím vybočit. Co mě dokáže z kola sejmout spolehlivě? Zatroubení auta, když to nečekáte. Vážení řidiči, vy jste nikdy neseděli na kole? Takové leknutí může zapříčinit porušení rovnováhy a neštěstí je hotovo. V tom případě si bleskově vybavím slovník řidiče v nestandardních situacích.

Někdo řekne, že nemáme na těch kolech v provozu šaškovat. Je to o životním stylu, někdo radši sedí za volantem, někdo na gauči u televize, někdo rád jezdí na kole a někdo rád chodí pěšky. Já si to kombinuji, pravda, ten gauč nemusím.

Nemám záměr věnovat se, jak jsem je nazvala ve svých dřívějších článečcích o cyklistice, výkonnostním cyklistům, stejně jako jsem v předchozím článku nezmiňovala řidiče výkonných, nadupaných vozů a silných motorek. Tyto kategorie jsou zcela mimo můj zájem a komentář.

Snažila jsem se popsat myšlenky normálního chodce a normálního cyklisty (a v předchozím i normálního řidiče), kterým je život milý a nemají v úmyslu svým konáním ohrožovat jiné příslušníky silničního provozu.

Ve všech kategoriích se najdou takoví, co chtějí, nebo musí vybočovat, takoví, kteří nebudou respektovat nikdy, nic a nikoho. Ale mám za to, že většina je nás „normálních“. Tak se trochu respektujme!

Nikdo není dokonalý, ale při troše vstřícnosti a ohleduplnosti se na silnici vejdeme všichni.