Ještě jsi, Gastonku, nevyhrál

Gaston je pes z útulku. A vítěz soutěže Pražákovic Lindy o nejkrásnější psí oči. V průběhu soutěže si ho z útulku odvedl pán. S cigaretou na rtu, do bytu a k fence.

Tedy úplný opak toho, než na FB stránkách dobrovolníků kolem útulku bylo prezentováno, jako ideální pán pro Gastona. Mladý pes ke sportovně založenému páníčkovi s výběhem. No, někdy jsou cesty osudu a cesty psí nevyzpytatelné.

Gastona pak ještě potkala na vycházce pravidelná venčitelka a bylo jí řečeno, že lepšího psa si pán s cigárem nemohl přát. Tak, co si pak myslet o tom, že stejný pán ho dovedl zhruba po měsíci zpět? Jsou lidé bezcitní, lhostejní k živým tvorům? Odbočím od Gastona.

Nedávno jsem pomáhala rozplést klubko majitelů psa, který ošklivě pokousal svého pána. Bez upozornění, do masa, do krve. Po 4 letech bezproblémového chování a výchovy od štěněte. Kamarádka mi volala plna obav a strachu o partnera, ale hlavně o sebe. Ano, byla to moje bezruká kamarádka. Volala mi, protože ví, že mám kontakty v psích kruzích. Nepopírám, že slova, která se používala v prvotním hovoru byla – strach, zbavit se psa, případně uspání psa. Po konzultaci s veterinářem.

V dobré víře jsem požádala FB společnost o pomoc. Ano musela jsem strávit, kromě rad i kritiku. Vím, že jsem možná reagovala neadekvátně, ale příliš mi to připomnělo příběh mého vlastního psa před lety, který se má, podle posledních informací, velmi dobře. A také to, že jsem byla příliš osobně vtažena do problému. Ano, vím to, mám sebereflexi a dokážu si vzít z chyb poučení. Ale ať se mi nikdo nediví. Byla jsem svědkem toho, jak ze dvou pahýlů ruk, chirurgové dokázali vytvořit alespoň jednu funkční ruku, byť pouze 4 prstou? Co to znamenalo pro absolutně normální osobnost vyrovnat se s tělesným postižením, které navíc musí být stále pod kontrolou? Že jakýkoliv destrukční zásah do vymodelované ruky by byl nevratný? Dokáže zdravý člověk pochopit, že takto postižená osoba má prostě obyčejný lidský strach? O tu jedinou a malou jistotu, která jí zbyla? Že i v ní probíhá boj emocí mezi tím, že psa měla ráda, mezi tím, že kdyby zaútočil na ni, tak ji možná znemožní normální život? 

Měla jsem možnost psa poznat, byl milý přítulný, ale zároveň striktně hlídací. Tedy přesně tak, jak to od něho majitelé očekávali.

Co mě však zarazilo nejvíce, byla diskuze mimo okruh „mých známých“. Diskuze na stránce speciálně věnované tomuto plemeni, kde inzerát musela zadat chovatelka psa. Z čeho tak soudím? Majitelé psa nemají profil FB a ani nevědí, že takové stránky existují. Prostě si jen pořídili psa z chovu, v souladu s úkolem, který od něho očekávali, v souladu s výchovou, který toto plemeno žádá. A tak ho vychovávali a cvičili. To plemeno je hovawart. A s problémem se pak zpětně obrátili na chovatelku, jak to její podmínky vyžadovaly.

Z diskuze, která se následně na FB rozvinula na základě nepodložených doměnek, aniž by někdo chtěl znát pravou příčinu, proč pes musí pryč, se člověku i neponořeného do problému, musí udělat nevolno. Byť pak do diskuze vstoupila chovatelka psa, která se tím prezentovala jako zachránce. Ale ani ona neuvedla zcela na pravou míru poměry v domácnosti. Takže majitel z toho vyšel jako totálně neschopný, bezcitný. Nikdo z toho okruhu ani nepřipustil myšlenku, že to byla chyba psa. Na vině je člověk! Ano, člověk cvičí psa. Ale i člověku může „hrábnout“ z minuty na minutu. Psovi ne? Dokáže někdo z toho okruhu pochopit, že i na straně člověka může být mimořádná situace, která vyžaduje mimořádný zákrok?

Ať se to někomu líbí nebo ne, jsem toho názoru, že takový přístup hraničí s fanatismem. Jediný spravedlivý a správný je pes? Pro člověka by to snad měl být člověk!

Dostala se mi do rukou kniha o příčině lidských nemocí. Autor přiznává, že lidé hledají náklonnost a lásku u zvířat, protože se jim lásky a pochopení nedostává od lidí. A diví se někdo? Jak chtějí lidé od sebe lásku a pochopení, když spolu nedokážou vycházet a komunikovat. Se psem pořád musejí mluvit, na partnera už stačí jen sms, FB, mlčení? To zároveň může vyvolat nenávist k lidem, kteří lásku neopětují. Je to svým způsobem forma fanatismu? Možná ano, nenávidím jedny a vzývám a uctívám druhé? Ale je to jen můj názor.

Zabředla jsem daleko od Gastona. Jen jedno ještě uvedu. Když jsem tuto hovawartí diskuzi překopírovala majitelce psa, řekla mi, že v noci kvůli tomu nespala. A když pak pes odjížděl s novými majiteli, obrečeli to oba. Ona i ukousnutý partner. Pláčou lidi, kvůli někomu, či něčemu, co je jim lhostejné nebo co nenávidí?

Jak najít pro Gastona ten zlatý střed? Někoho kdo by ho měl rád, ne fanaticky, ne pro zábavu … tak normálně. Dát mu prostě pocit jistoty, že si s ním nezahrává, že se o něho postará. Údajný důvod, proč musel Gaston zpět do útulku? Práce v zahraničí. Nevím, to se oznamuje týden dopředu? Přece člověk musí mít nějaký čas na vyřízení potřebných věcí, zabezpečení domácnosti, rodiny. Nebo v zahraničí pracuji a jsem zde jen na „dovolené“ a do dalšího turnusu se nudím? Tak si vezmu psa z útulku a pak ho zas vrátím? Je to skoro zadarmo! Ale jsou to zase jen moje spekulace. Nikdo už nezjistí, kde je pravda!

Ale co si myslet o někom, který naučil psa elementární poslušnosti, naučil ho pobytu v bytě a pak ho vrátí zpět do studeného a mokrého kotce? Pes který byl snášenlivý ke všem, nevadilo mu, že jiný pes čeká u misky půl metru od něj a najednou mu vadí pes, který je 10 metrů daleko od jeho misky? Protože musel třeba o žrádlo bojovat s „domácím“ psem?  Který se vrátí do útulku v horším stavu než odcházel? Vyhladovělý a vyzáblý? Bez šibalské jiskry v oku, kterou měl? 

Človíčku, věřil jsem ti, proč nevěříš ty mě?

Vždy tvrdím, že člověk je přece pro člověka TOP. Ale než některé lidské exempláře, které si zvíře pořídí jen pro zábavu? Kteří mají pro zábavu i lidi? To je opravdu lepší zajít vyvenčit ty chlupáče do útulku.