Jak jsem nejela na Bílý kámen

Bílý kámen je akce ve vojenském újezdu Libavá, kdy je, zpravidla, 2x ročně, 1.5. a 31.8. umožněn civilistům vstup do této části Oderských vrchů. Letos tedy jen jednou,  na 1.máje.

Kamarádka, která tuto akci navštěvovala pravidelně mě vloni v srpnu vytáhla poprvé. Na jednu stranu se mi to líbilo, protože příroda je zde krásná a čistá a člověk má při průjezdu pocit něčeho zakázaného, co si může ojediněle vychutnat.

Na druhou stranu … není to zrovna terén, který mi vyhovuje. Nerada brzdím druhé, ale celistvost vlastní kůže a kostí je mi přednější. Fuj, to bylo výrazů nehodných dámy, když mi ujížděla! Nedávám svou kůži zadarmo, ale spolujezdkyně je jednak mladší, má lepší stroj přímo pro tento terén, lépe se v terénu pohybuje a tudíž si mě mohla vychutnat. Lépe jsem se pak zase cítila v roli řidiče, technického doprovodu.

Protože jsem nasbírala při jízdě i nějaký fotomateriál, napsala jsem pak záhy článek na blog – Libová Libavá. Nevím jestli jsem tímto vyrobila nějaký přestupek, ale snad jsem nevyzradila žádné tajemství. Tedy spíše to byl fotoblog, ale nějak mi nedošlo, že publikuji místa, přírodu a zvířenu, snad s výjimkou kostela v Libavé, které patří armádě. I když … pramen Odry snad do utajení nepatří.

Na začátku dubna jsme vedly polemiku, zda se zúčastníme opět. Ale rozjezd letošní cyklosezony nebyl ideální. Jsem zimomřivec a příčí se mi jezdit na kole s omrzlým nosem a očními bulvami. Měla jsem odjeto s bídou 50 kilometrů.

Následně jsem si při běhu natáhla tříslo a pak začala zase zima. Ne, že bych na tom s kondicí byla tak špatně. Psi mě udržují, ale jízda na kole je trochu jiný pohyb než běh a bez vypracovaného zadnicového mozolu nikam nejedu. A ten se po jedné vyjížďce nevyrobí. A trpět při každém sesednutí a nasednutí? Ani náhodou!

Ale abych neměla pocit, že jsem to vzdala bez boje, dala jsem si kondiční 50 kilometrovou jízdu poslední víkend v dubnu. Jelo se mi celkem dobře, ale postrádalo to švih a v závěrečných kilometrech jsem se  bála zvednout zadek ze sedla, už bych nenasedla.

Před pár dny jsem zjistila, že na tom nejsem tak bídně sama. Při venčení v útulku jsem potkala bratrance, který po cyklostezce pravidelně a často projíždí. Je už v důchodu, je vášnivý turista a cyklista.

Sesedl z kola a dali jsme se do řeči. Vedla jsem útulkového psa a nedalo mi to nepoložit standardní lobistickou úvodní otázku: „Laďo, nechceš psa?“ Zcela ji ignoroval. Ale začal si stěžovat, že vloni měl o tom čase najetých už 1500 kilometrů a letos bojoval se zimou a nemocí. Takže jsem ho zastihla na patnáctém kilometru v sezoně. Tak to jsem na tom snad i lépe!

Jen jsem si potvrdila, že mé rozhodnutí nejet 1. května na Libavou bylo správné. Ale aspoň jsem nakoukla na reakce účastníků po akci. Bylo nevlídno, nakonec na Pustevnách nebylo lépe. Mnozí to dávali nepokrytě najevo. Ale mnozí chválili organizaci, občerstvení. Protože není špatného počasí, je jen špatné oblečení.

Co se ale jako červená nit vinulo diskuzí? Zákaz fotografování. Již dopředu byl striktně avizován. Tak snad jsem to nezpůsobila svým blogem? Ale je to samozřejmě podmínka akce, tedy je ji nutné respektovat.

A ve mně definitivně uzrálo přesvědčení, že této akce se již nezúčastním. Ráda při svých výletech fotím, začalo mě to bavit. Abych svým amatérským způsobem zprostředkovala někomu, kdo se na místo nemůže podívat, alespoň neumělý pohled na pěknou přírodu, zvířata, stavby, zachytila momenty tu vtipné, tu smutnější. Abych fyzicky zase trpěla a nemohla si udělat kousek radosti? Zde mi tedy pšenka stejně nepokvete.

Ale nevadí, najdu si jiná místa, kde moje oko spočine a najde nějaký objekt hodný zveřejnění. Takže vás, milí laskaví čtenáři, budu svými výtvory oblažovat či provokovat i nadále.