Co se zlomeným srdcem?

Zlomené srdce je zvláštní nemoc. Má za příčinu nechutenství, apatii, nevolnosti v břišní oblasti. Léčba je v podstatě jednoduchá, ale může být pěkně zdlouhavá a záleží na odolnosti a kázni pacienta.

Byla jsem nečekaně svědkem toho, jak známý mluvil s kamarádem svého syna a říkal mu, že synek právě řeší nepříjemné srdeční záležitosti, pravděpodobně rozchod se svojí dívenkou, se kterou nějaký pátek chodili. Kamarád se hned nabídl, že ho nějak rozebere.

Dotyčného postiženého mladíka trochu znám. Mám za to, že s ním nikdy nemlátila typická puberta, je chytrý, slušný, studuje s dobrými výsledky a fakt dobře vypadá. Ne, nejsem na koloušky, už jsem to jednou konstatovala.

Milý mladíku, tvoje aktuální nemoc postihuje lidi různého věku, nejsi v tom sám. Vždy to ale umí nečekaně překvapit a zacvičit téměř s každým. Naštěstí to není nakažlivé.

V čem tkví jednoduchost léčby? Ve své podstatě si člověk může pomoci sám a většinou bez chemie a specialistů. Ale hlavně začít léčbu rychle, včas. Každý odklad je na škodu, na některé věci už člověk později rezignuje a chce to více a více sil a vůle je řešit.

Samozřejmě si nejdříve kladeš otázku:  „Proč?“ Obviňovat druhého, že si neváží dobrého srdce a mnoha dalších kladných vlastností (záporné si člověk nepřipouští), nikam nevede. Pro zdárný průběh léčby si člověk musí sáhnout do svého svědomí. Je něco, čím toho druhého odpuzuji, štvu? Nebo má za mě náhradu? Zevšedněli jsme si, jsem příliš aktivní, či naopak? Splňuji požadavky, které na mně ten druhý má? Chci je vůbec splňovat. Nemám příliš vysokou laťku? Jsme spolu příliš často nebo příliš málo? Stačím vůbec jeho životnímu tempu? A další ... A na každou si po pravdě odpovědět.

Tak či onak, mluvili jste o svých představách spolu? Nikdo  nemá křišťálovou kouli, tedy normální populace ne, aby uhádl z očí naše sny, přání a představy. Vnímám, že dnešní omladina většinou nemá problém mluvit o čemkoliv. Věřím, že vy mladí se spíše domluvíte, že se naučíte chovat se k sobě slušně, že si dokážete říct otevřeně a slušně pravdu do očí, protože vás ještě nepostihl bacil „dospělácké“ diplomacie, který způsobuje, že tomu druhému, různými vytáčkami a neurčitými odpověďmi, možná ve snaze neublížit, ubližujeme ještě více. Bohužel, mezi naší generací je slušnosti čím dál méně. Každý si hájí své zájmy a dělá vše pro to, aby to bláto nezůstalo na něm. Ale málokdo má svědomí jako křišťálovou studánku.  

Tak mluvte v klidu o všem, i o tom, co se ti na druhém líbí, či nelíbí, co od vztahu očekáváte, co očekáváte od toho druhého. Anebo už neočekáváte. Nepokouší se jeden druhého měnit k obrazu svému? To není vůbec řešení. I když výjimky, pravda, existují, vím minimálně o jedné. Chci tomu druhému něco dávat? Nemyslím tím v materiální rovině. Pak je dobré se naučit i brát. Nerovnováha škodí v obou případech. A nejhorší je ve vztahu mlčet.

Každý je jedinečný s chybami i klady, a věř, že to, co se nelíbí jednomu, to může někdo jiný obdivovat, být za to vděčný. Vyjít s druhým není jednoduché a neexistuje obecný manuál. Ale platí to nejen v srdečních záležitostech, i v přátelství, či ve vztahu ke kolegům ve škole, v zaměstnání. Vždy je to o toleranci, férovosti a jisté míře přizpůsobivosti. Každý sám snáší a zvládá jinak záležitosti radostné i stresové. Někdo neunese problémy druhého a někdo si neumí poradit ani se svými.

Jinak se k tomu stavíš ve dvaceti, jinak v padesáti. Jinak v případě krátké známosti, jinak v případě, když ti někdo odejde navždy. Vždy to bolí. Ale vždy závisí úspěch a délka léčby na vlastní vůli a chuti k životu. A na tom, jaké máš kolem sebe lidi. A ty máš to obrovské štěstí, že máš dobrého kamaráda, který má zájem, abys byl zase OK, chce ti pomoci.

Správně hoši, běžte si zasportovat, běžte posilovat. Běžte si pokecat, běžte se opít. Cokoliv pomůže, co přiměje k aktivitě, k životu. Hlavně nezůstávej sám, doma, zavřený, jen se tak utápíš v pocitu marnosti, naštvanosti a nedůvěry vůči druhým. Netrýznit se, člověk se má mít rád. A vzpomínat na to dobré, nad tím nepodařeným mávnout rukou, odpustit. Sobě i jí. Stalo se. A pro jedno kvítí slunce nesvítí.

Ale trochu optimismu. Neplatí vždy, že když se řekne konec, že to je opravdu konec. Hrnek se prý slepovat nemá, ale znám případ, který dokazuje pravý opak. Bývalá kolegyně z mých pracovních začátků, tedy dávno tomu již, chodila s pánem, se kterým se po delší známosti rozešli. Šli každý svou cestou, každý měl nové známosti, rodinu. Po čase se potkali, oba rozvedení a vzali se. Byl to ideální pár s chybami, ale patřili k sobě. Vážit si sebe navzájem se naučili až v pozdějším věku. A pokud ještě neumřeli, jsou spolu dodnes.