Co je stáří?

Co je stáří, nebo od kdy se můžeme považovat za staré? Každý má na to jiný pohled. Očima omladiny, či čerstvě dospělých jsem už i já za zenitem. A když jsem se v minulém článku o ty důchodce otřela slovem, chci to trochu napravit.

Mnozí fotoblogeři přispěli do fotosoutěže na téma STÁŘÍ v projektu Mosty mezi námi. Nemám umělecké ambice,  ale když tak chodím, či jezdím kolem, napadlo mě podívat se na toto téma trochu jinak.

Nepřipadám si jako „vyzobaná kukuřice“, do důchodu mám ještě dost daleko, byť mládí už je definitivně v p…. No, však víte kde. Mám k seniorům, kteří mají životní nadhled a moudrost, úctu. Ale šediny moudrost nepředstavují automaticky. Když se chovají neomaleně, pak na hrubý pytel, patří hrubá záplata.

Ovšem obdivuji seniory, kteří dokážou být aktivní do vysokého věku, kteří mají zájem poznávat nové, zkoušet nové dle svých možností, užívat si života. Být aktivnější, než mnozí z  omladiny, kteří se válí jen u obrazovky.   Sama jsem to měla před očima, moji rodiče i po osmdesátce, otec téměř v devadesáti, běhali po horách jako mladíci. A jejich oblíbená nedělní vycházka byla na Štramberk. Tam šli pěšky po obědě a zpátky většinou vlakem, aby byli na odpolední svačinu doma. Pěkná osmikilometrová procházka svěžím krokem. 

I vydala jsem se dvakrát po jejich stopách, kdy jsem si všímala zvláště právě seniorů. I jiného.

Ale co je staré, může být i krásné.

Později, jako chlapec (od r.1955), už ji obdivoval. Byla a stále to je krasavice.

Ale senioři jezdí nejen na kole, podlehli i kouzlu koloběžek. Znám takové.

Ale chodí hlavně pěšky. Jen se tak vystrojit a jít na procházku. S přáteli se společníkem.

Nebo to vezmou senioři hezky svižně po turisticky.

A taky si dokážou posedět, užít pěkné chvíle.

A nenechte se mýlit, s moderní technikou si tykají.

Existuje zásadní jistota, že „tam“ musíme všichni.

Tak milí senioři, protože je dnes Mezinárodní den seniorů …

… na zdraví, to je nejpodstatnější.