Co by bylo, kdyby …

Znáte to. Člověk pod vlivem nějakých životních zážitků občas dedukuje, co by bylo, kdyby se to, či ono stalo či nestalo, kdybychom potkali, či nepotkali toho či onoho, jestli by tok života byl stejný, či jiný, než normálně plyne.

S mladinkou kamarádkou jsme při hovoru přišly na časový horizont deseti let, které mě dělí od nástupu na důchod. Tedy za ideálního stavu současné legislativy.

Řekla : „Deset let? To je strašně dlouho, to je celá školní docházka!“

A naopak kamarádka stejné věkové kategorie řekla:

„To už je 5 let, co ses přestěhovala? To strašně rychle uteklo!“

Jak je vnímání času relativní! Nějak mi připadá, že s přibývajícím věkem čas běží rychleji a rychleji. Deset let je nějaká doba. Je to dost velký úsek při průměrné délce života nějakých 70-80 let. I pět let je dost.

Před pěti lety můj život nabral úplně jiné obrátky, než doposud. Jedna strategická věta způsobila, že jsem svou existenci převedla z velkého rodinného domu s velkou zahradou do bytovky. Byť jsem si to nikdy neuměla představit, že bych takto mohla vegetovat. Nedovedla jsem si představit, co se dá v bytech dělat, aby člověk nemarnil čas jen zíráním do nějaké obrazovky.

Jedna z posledních protichůdných představ  byla v době, kdy jsem již sice uvažovala o změně, ale ještě jsem neměla přesnou představu. Objevila se jistá příbuzná, která bydlela v bytovce a mezi dveřmi, kdy jsem reagovala na pozvání, abych se někdy stavila, jsem odpověděla, že nestíhám.

Odpovědí bylo: „Ale to já taky ne!“

V duchu jsem si řekla, že to je hodně zlehčená odpověď. Co může vědět o tom, co já musím zvládat při údržbě velké nemovitosti a zahrady? Že přijdu domů z práce, vlezu do montérek, vyjdu na zahradu a vypadnu z nich hoďku před spaním? A mám všeho až nad hlavu?

Dnes už vím, měla nějaké zájmy, kterým se věnovala, měla čas na sebe, čas na rodinu, na přátele. To byla pro mě iluzorní představa. Absolutní rozdíl priorit.

Co by se stalo, kdybych nepodléhla naléhání té věty, byť jsem o její správnosti nebyla nikdy úplně přesvědčená a nepřestěhovala se do bytu? Cesta mladých lidí, kteří bydlí v mé bývalé nemovitost by se možná ubírala jiným směrem.

Nepotkala bych psí útulek, kde jsem musela umístit svého psa. Nezačala bych do toho útulku docházet a psy venčit. Nepoznala bych lidi a problematiku záchrany opuštěných a týraných chlupatých stvoření. Lidi, kteří tím žijí a dýchají, kteří mají široké srdce, kteří možná upřednostňují někdy zájmy psů a koček nad zájmy lidí. Kteří v sobě mají jistý fanatismus. Nedokážu ho s nimi zcela sdílet, vždy u mě bude mít prioritu člověk, ale také bych nenapsala, poznamenaná těmito zkušenostmi, knížku. Neměla bych motivaci.

Netušila bych, pravděpodobně, proč bych se měla zařadit mezi mnohé příznivce sociálních sítí. Neměla bych na to čas a k ničemu bych je nepotřebovala, přátelé mám v reálu. Chodím s nimi na výlety, na pivo, nebo jen tak pokecat. A vím, že když budu potřebovat, můžu se na ně spolehnout, tak, jako oni na mě.

Nepsala bych na blog. Neměla bych na to čas. Nepoznala bych, skrze blog, nové fajn lidi, z nichž některé už znám osobně. A dneska už skoro nemám ani čas číst všechny jejich články.

Zjistila jsem, že destrukční sedavý způsob obživy už se na mých zádech hodně podepsal. Musím tedy dbát na svoji údržbu. Přiměřený a zdravý pohyb, relaxace. To vyžaduje také čas. Dost času. Ale dá se spojit příjemné s užitečným a čerpám z těchto aktivit náměty pro svůj blog. Můj okruh zájmů se radikálně rozšířil, priority jsou úplně jiné.

Kde bych byla, kdyby moje volba byla před šesti lety jiná?

Ale znáte to. Ve smyslu říkanky: „Kdyby byly v ř..i ryby, ….. atd. 

Některé věci se prostě musejí stát, protože … aby se pak mohly stát jiné.

A pořád mám neodbytný pocit, že současný způsob mého života není konečný. Ale co, nechám se překvapit, co čas přinese, protože posledních pět let překvapivých bylo.