Chlupatí pacienti

Nedávno jsem psala, jaké to je, když usednete do čekárny veterinární ordinace, než se dostanete se zvířátkem na řadu. V čekárně bývá plno a o překvapivé situace nebývá nouze. Pojďme se podívat , co asi zažívá chlupatý pacient.

Za posledních 14 dní jsem si na veterině poseděla déle, než snad trvaly všechny mé návštěvy u lékaře lidského. Důvodem byly vážné potíže mého nového kotěte, o kterých jsem se zmiňovala v posledním článku.

Přežily jsme obě moje aplikace antibiotik injekční stříkačkou ve svátečních dnech. Kotě částečné dávkování, protože část se vždy ocitla na kožichu, ohnutou jehlu a já napíchnutí se na jehlu. Takže po svátcích jsem, v dostatečném předstihu před otevírací dobou ordinace, s klidem vstoupila do čekárny.

„No ku…“, málem ze mě vyletělo.

Byla jsem zase až čtvrtá. Tož, co už. Usadila jsem se s přepravkou na klíně a ruku strčila dovnitř, abych chlácholila hlazením třesoucí se kotě.  Rozhlédla jsem se a zjistila, že mnohé chlupáče znám z předvánočního týdne, kdy započali léčebné kůry. Někteří byli s jiným doprovodem. Většina jich se třásla, tedy ti chlupatí, nebo jinak dávala najevo nespokojenost s tím, kde jsou. A někteří letargicky očekávali chvíle příští. Třeba jsem viděla bullteriéra, který se tiskl k paničce a seděl jí na klíně. To má být bojové plemeno?

A přibývali další. Australák, jezevčík s růžovým čumáčkem, něco jako žíhaný ridgeback bez naježeného proužku na zádech. A samozřejmě také kočky. Vzhledu šlechtického, mohutného i obyčejné mourovaté Micky.

Tedy pardon, 16 letá Winky, kterou doprovázela holčička a trpělivě tam s ní seděla.

Krysařík, jorkšíři, nebo obludy.

Dokážu si představit, co zažívají ti tvorečci, když se blíží k veterině, všechny chlupy se jim musí ježit. I když šli třeba jen na pravidelné roční očkování. Dvounohý doprovod většinou sdělí, že pejsek už několik zatáček před veterinou přesně ví, kam se jede. Pak není vzácností pozorovat, že pes střední, či větší velikosti, se široce rozpaženými packami ve stylu „hlavně se o něco zašprajcovat“ je tažen páníčkem na vodítku po hladké dlažbě do čekárny a pak následně do ordinace.

Pravda výjimky se našly. Borderka, která dávala najevo radost z nově příchozích, nebo z procházejícícho personálu. Pejsek neidentifikovatelné rasy, který si chtěl očichat každou fenečku, byť byla 3x větší.

Majestátně vstoupili do čekárny dva nádherní briardové s culíčky do gumičky. Starší fenka na volno. Oči ve výšce kliky. Rezignovaně ulehli, fenka se chtěla ukrýt pod židli. Bohužel židle jsou zde nevelké. Když byli pozváni do ordinace, starší fenka využila toho, že někdo odcházel ven z čekárny a radostně se k němu připojila. Ale byla záhy odchycena.

Když už je stav vážnější a zvířátko musí na kapačku, většinou se při aplikaci zklidní. Pes ulehne na podložku, malý je uložen do přepravky, kočka též. To jsem tak seděla na jedné lavici s paní a devítiletým krysaříkem. To už je u tohoto plemene prý vysoký věk. Jedl 4 prášky denně. Na ledviny, srdce a já nevím co ještě. Paní se pochlubila, že ona v 67 letech ještě neužívá ani jeden. Seděl tam s námi pán, který přišel jen na očkování. Poslouchal nás a najednou se rozesmál.

Nevěřícně se otázal : „Vy máte kapačky? Tak to jsem v životě ještě neviděl.“ To tam opravdu chodí jen 1x za rok.

Kočkaři vědí, jaké svádějí občas bitvy, než koťátko, či kočku dostanete do této pozice. Dvě ruce proti 4 tlapkám s ostrou výbavou.

Nebo sedíte a sedíte a z ordinace se ozývá zvuk jako u zubaře – čištění zubů. Tu se při injekci, odběru krve, či jiném ošetření ozve protestující kviknutí od psů, případně řev kočky. Ty jsou obecně asi hlučnější. To pak ztichnou v čekárně chlupáči i doprovod.

Někdy začne protestovat dvounohý doprovod, když vypadnou z pořadí, protože je pozván do ordinace někdo jiný. Ale je to, jako u lidí. Pořadí pacientů určuje lékař. Ale shodli jsme se v jednom. Lékaři a sestřičky zvířecí se ke svým pacošům chovají mimořádně citlivě.

Vždyť který lékař vám vlídně řekne: „Neboj se, beruško.“

Nebo při kontrole kapání pacienta pohladí a řekne : „Tak co, sluníčko moje?“

Dovedete si představit, jak by reagovala třeba manželka, doprovázející pacienta?

Ale i přesto, že jsou k nim všichni vlídní, přeji chlupatým pacientům, aby do těchto prostor museli zavítat co nejméně. A páníčkům také.

http://pavliskova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=542165