Cena přátelství

Zaskočil mě podvečerní telefonát spolupracovníka, který, kromě jiného, se pustil do ostré kritiky dalšího spolupracovníka. To není nic neobvyklého, kdybych nevěděla, že jsou kamarádi. Nejlepší kamarádi.

Snažila jsem se neutrálním komentářem obrousit hrany, ale nejsem si jistá, jestli to mělo nějaký účinek. Proč se nad tím vůbec pozastavuji? Stalo se mi to rovněž, naposledy něco podobného, je to už nějaký pátek a byla jsem v pozici toho „špatného“, kritizovaného.

Nezapírám, že oprávněně, na svou obhajobu mohu říct jen jedno. Bylo to období, kdy se mi převrátil život naruby a já jsem nevěděla, co se sebou, jak dál, kam dál. Pak už nemáte schopnost sebereflexe, schopnost vnímat, co je ještě pro toho druhého snesitelné a co už nikoliv. Ale to již nehodlám řešit. Za blbost se platí. A párkrát jsem zaplatila. Důležité je, jak se člověk z těchto chyb dokáže poučit.

V jejich případě vím, že se jedná o problémy v rovině pracovní. Nedivím se, je dnes špatná doba pro stavbaře, zvláště pro lidi kteří svoji profesi chtějí vykonávat poctivě, aby se za výsledky své činnosti nemuseli stydět. A předpokládají, že za poctivou práci dostanou zaplaceno. Kámen úrazu nastane, když narazíte na někoho, kdo má jiný názor a přestože provedené dílo je funkční, je přesvědčen, že platit nemusí. Není to dnes žádná výjimka, ale pro „postiženého“ nastávají krušné chvilky. Jak zaplatit spolupracovníkům, kolegům, zaměstnancům za práci, kterou odvedli?  A všichni čekají na zázrak, který stále nepřichází? Pak je to hra nervů, kdy bohužel létají ostrá slova a věty, které by člověk za jiné situace nevyslovil. Ale v tu chvíli to nevnímá, protože …

Vnímala jsem velmi dobře, co mi kolega říkal, slova, která nebyla lichotivá, dílče oprávněná. Až mě mrazilo nad tou podobností. Jenže já ta slova nikdy při plném vědomí neslyšela, já si je musela domýšlet. S odstupem vidím, že je strašně jednoduché někoho odsoudit a zavrhnout, hodit přes palubu. A pak již není cesty zpátky. V momentě, kdy se toho druhého chci jen zbavit, je to jednoduché. Ale pokud vztah, který měli, byl na nějakém letitém základě, kdy  spolu nebo s rodinami něco prožili, že mají na co vzpomínat a na co navazovat, je to zkratkovité a krátkozraké. Vědí, že se jeden na druhého mohli spolehnout, jednou byl nahoře ten, podruhé ten druhý. A dokázali se podržet, byli, vlastně předpokládám, že pořád ještě jsou, nejlepší kámoši.

Pozitivní je, že ty problémy dokáže dotyčný jasně  a klidně formulovat. Znám je oba, vím, že jsou schopni si sednout spolu na pivo a v klidu si to vyříkat. Chlapi to umí. A někdy stačí jedna obyčejná a krátká věta: „Sorry, vole“. Omlouvám se za upřímnost, ale pracuji mezi muži příliš dlouho a vím, že to takto funguje. Tak si to hoši vyříkejte a urovnejte byla by škoda přijít o vaše špičkování. Ale hlavně co nejdřív, napravovat pošramocenou důvěru s odstupem, kdy už někde působí nějaká zahořklost a lhostejnost, je obtížné, ne-li nemožné.

Dámy to mají trochu složitější, nebo spíš možná jednodušší. Někdy dokáže takové to „pravé“ přátelství suplovat rodina a vlastně ho nepotřebují. Víte, že se máte o koho starat, koho řídit, komu radit, že jste někomu oporou a spoléháte, že vás rodina na oplátku podrží, když budete potřebovat. Tedy když ta rodina funguje. Pak nepotřebujete nikoho dalšího, kdo zasahuje do vašeho teritoria. Naopak, může být rušivým elementem.

V případě, že se na tu rodinu nemůžete spolehnout, je situace komplikovanější. Pak, když nemáte po ruce ty pravé přátele, musíte si najít někoho nebo něco, co váš život udělá smysluplnější, máte pocit užitečnosti, něco, kde vidíte bezprostřední reakci na vaše jednání.

Možná to byla náhoda, možná osud, možná to tak mělo být. Já tu smysluplnost vidím ve své drobné venčící asistenci ve psím útulku. Někdo si řekne, je normální? Možná ne, ale mohu vás ubezpečit, že jsem doposud nepoznala lepší aktivitu na vyčištění hlavy, vymazání běžných i závažnějších problémů z hlavy v rekordně krátkém čase. V kontaktu s těmi pejsky vám některé „neřešitelné“ záležitosti připadají malicherné.

A proto už vím, že svůj narozeninový dárek si pojmu úplně jinak, než jsem tvrdila ve svém předchozím blogu. Žádné trekové hůlky! Byl by to jen další předmět, na který by se prášilo, tak jako v mnoha jiných domácnostech. Věnuji radši ten obnos na konto dobrovolnické organizace pro pejsky. To aspoň bude mít smysl. Ne nadarmo se říká, že nejlepším přítelem člověka je pes.

A vy si, pánové, sedněte, třeba si dejte i přes ústa, ale hlavně to urovnejte. Dejte si pivo, pokecejte o fotbale. Dobří lidé, ke kterým můžete mít důvěru a můžete se na ně spolehnout,  se nekupují v samoobsluze.