S touhle bych zemřel v jedinej den…

Zlatý slavík sem, Zlatý slavík tam, všude jenom Zlatí slavíci. A co takhle pták na trochu jiný způsob? V ornitologických vodách tedy zůstaneme, dokonce i to zlato ponecháme. Bude to zlaté, křupavé, voňavé a rozpadající se.

Takhle to všechno začalo. Akce jako stehno. Respektive jako stehna dvě, k tomu prsa, křídla, krk a ňami biskup. No nekup to.

Z bourání kachny jsem dokumentaci nepořizovala, neb šlo o život. Nikoliv kachny, ta už to měla za sebou dávno, ale o můj. Jako řezník bych se asi neuživila. Prsty nakonec zůstaly všechny a kachna byla krásně naporcovaná. (Díky, zlato, žes mi nabrousil nože, jinak bych tu s ní bojovala snad ještě teď.)

Naskládat do pekáče, řádně osolit a okmínovat a nechat chvilku odpočinout, holku jednu unavenou. A pak šup s ní do trouby a tejrat bratru skoro tři hodiny, aby šlo masíčko krásně od kosti. Ke konci sundat víko, kůžičku zlehka pocukrovat nebo máznout medem a nechat svrchu ošlehnout, aby se udělala křupavá kůrčička.

Stehýnko my nejradši a k tomu osmahnuté bramborové šulánky vypečeným sádlíčkem maštěné, aby hezky klouzaly do krku. „Už to máš, mami? Já už chci jíst!“ hlásí se děcko o svůj příděl.

Ten nakonec činil celý stehno, přátelé drazí. Jenom smutná hromádka ohlodaných kostí zůstala na talíři s loužičkou omastku. Není nad to dát si lehkou večeři.

Vyvalenej pupek jsem nefotila, ale to si asi dovedete přestavit. Inu, kde se dobře vaří, tam se dobře daří.