Pevnost Boyard: Nuda ve stínu nostalgie

Super nápad! říkala jsem si, když jsem zaregistrovala, že v televizi běží kdysi velmi populární soutěž Pevnost Boyard. Kdo by se rád nevrátil o pár let zpátky, mnozí do dětství, a neužil si trochu toho napětí a vzrušení.

Jenže soutěž napětí postrádá. Velké děti, na které si zde hrají známé české tváře, jakoby hru nebraly ani příliš vážně. Jakoby dopředu bylo všem jasné, že dobrý konec je automaticky nevyhnutelný pro všechny skupinky zúčastněných.

Peníze jdou na užitečnou věc, a i kdyby všechna ta rádoby zábavná omáčka stála za úplný pendrek, tak to má smysl. Ale určitě by neškodilo dodat soutěži trochu víc energie a spád. Dostat ze soutěžících větší zápal a některé úkoly a obzvlášť pak hádanky alespoň trochu ztížit.

Přidat na tempu, a byť je to hra, tak i na serióznosti. Divák má a chce přeci věřit tomu, že si tam soutěžící nejdou jen splnit svůj dětský sen a zablbnout si jako na pouti, ale že jim skutečně jde o to, aby dobyli poklad pevnosti. O přihlouplých vtípcích, které jsou na úrovni základní školy, nemluvě.

Vytratil se adrenalin, nebo ho možná jen mé tehdy dětské oči spatřovaly v soutěži více. Vytratila se spontánnost a přibyla stylizovanost. Trochu zklamáním je i Jan Rosák coby otec Fouras, ale to se asi dalo čekat. Ať člověk sebevíc chce, nějak se mu tahle role nedá věřit.

Je to škoda. Pořád si myslím, že myšlenka je to dobrá a že skýtala velký potenciál pro to strhnout diváky. Týmy složit z obyčejných lidí, celebritu, respektive někoho, kdo zastupuje danou nadaci, dát jako kapitána. A vyměnit moderátora. Ale to je asi jen věc mého vkusu, protože pan Bouček není můj šálek ranní rosy.

Takže podtrženo a sečteno: Jako pokus dobrý, cení se snaha a nápad. Ale má-li to lidi alespoň trochu bavit, chce to víc dynamiky a opravdovosti. Ty reklamy a všemožné předěly se pak budou podstatně lépe trávit.