Neopouštěj staré známé pro nové aneb Adieu tlačítkový telefone

Je s půvabnými tlačítky, zároveň ale má i dotykový displej. Moje milovaná Nokia C3, toho času na odchodu do věčných lovišť. S těžkým srdcem přihlížím jejímu skonu a v koutku duše pořád doufám, že se ještě probere.

Už je to skoro pět let, co je mi každodenním parťákem. Zvykla jsem si na něj, poznala ho a mám k němu vztah. Bohužel zjišťuji, že docela vážný vztah. Neumím se s ním totiž rozloučit, a to ani tehdy, kdy se už on hezkých pár měsíců loučí se mnou.

Začalo to nenápadně přeskakováním během hovoru, neočekávaným zhasínáním a vypínáním, přehříváním, až nakonec přestala fungovat celá levá strana tlačítek. Takže nenapíšu smsku, respektive napíšu, ale nedává moc smysl, a taky si nezavolám na čísla, která obsahují jedničku, čtyřku a sedmičku.

Přesto přese všechno jsem ho ještě nevyhodila. Je to těžší, než by se mohlo zdát. A i když jiní jásají a pusu mají jako jitrnici, když si koupí nový hyper super moderní a chytrý telefon, já nový nechci. Mám prostě ten svůj starý ráda.

Představa, že dostanu nový telefon, nedej Bože jako dárek, je pro mě naprosto strašná. Neměla bych radost. Co víc, byla bych nešťastná. S postupem času mi ale začíná docházet, že můj starý telefon už má asi odžito a že bych ho měla nechat jít. Nebo mě dříve či později nechá někde ve štychu.

Koukala jsem na internet a s údivem jsem zjistila, že se dá ještě sehnat – úplně ten samý – a není ani příliš drahý. Všichni mi ale tvrdí, že jsou to vyhozené peníze, že je mám raději investovat do něčeho, co má budoucnost, co je technologicky vyspělejší.

Když já bych ale nejraději nechala opravit toho svého stařečka, aby ještě hooodně dlouho sloužil. Jenže mi nikdo nerozumí. Dokonce se na mě dívají jako na nějakého podivína, co se zastavil v čase a nechce se vzdát prehistorických tlačítek.

Ale proč se jich mám vzdávat? Vyhovují mi. A to zcela. Proč musí být tlačítka vytlačována dotykovými displeji? Ano, je to moderní, uživatelsky prý komfortnější, lepší. Možná, snad… Ne pro mě.

Gramofonové desky, magnetofonové pásky, audiokazety, cedéčka, empétrojky. I to je v kostce pokrok. Jen s tím rozdílem, že tyto technologie dokázaly žít vedle sebe, a každý si tak může vybrat, co je jeho srdci nejbližší.

S telefony je to ale horší. Člověk je víceméně nucený jít s dobou. Vyhazovat staré porouchané, protože opravy se nevyplatí, a stále dokola kupovat nové a nové. Co na tom, že je to konzumní. Taková je halt doba.

Ona není špatná, jen se v ní v tomto ohledu necítím úplně dobře. Já mám ráda svoje „staré“. Svou starou televizi po babičce, ledničku (i když strašně namrzá), svůj starý mobilní telefon.

Mám ráda staré dvouvagonkóvé tramvaje s červenými a šedými laminátovými židlemi a staré autobusy, co mají na podlaze kolečka, která vypadají jako penízky. A mám hrozně moc ráda písničku od Jaroslava Uhlíře a Zdeňka Svěráka o starých známých v nouzi, kteří se nemají opouštět pro nové.

Neopouštěj staré věci pro nové, i když barva šediví a prýská, byly kdysi lesklé, byly chromové, a teď se jim na smetišti stýská.

Tak to se mnou ještě chvíli vydrž, můj tlačítkový telefone.