Nejkrásnější období v životě ženy

Dva proužky na malém úzkém papírku a vyhlídka na báječných devět, nebo spíš deset měsíců požehnaného stavu. Až s postupem času člověk sundá růžové brýle a přestane číst oslavné články o těhotenství. Na dně mísy totiž uzří pravdu.

Nebo spíš jinak: Růžové brýle zahodí v mžiku během prvních dnů prvního měsíce prvního trimestru a s ještě větší vervou zahodí všechny tištěné plky o tom, jak si to má užít, že je to nej ze všech nej, co jen lze zažít.

Ranní nevolnosti, mohla by se jmenovat první kapitola. Cha cha! Kdo je označil za ranní, musel být asi muž nějaké gravidní ženy, co jí s hlavou v míse vidí naposledy ráno, než odchází do práce. Blejt se dá v pohodě celej den, celou noc a každou bdělou chvíli. Na záchodě, to je ten lepší případ, na ulici cestou do práce, v práci, cestou z práce, v MHD, v krámě do nákupního vozíku, u doktora, prostě kde jen si vzpomenete.

Chce se vám zvracet a ani nemáte co. Žaludek se stahuje naprázdno, lezou vám oči z důlků a praskají cévky v obličeji, protože nevydrží ten tlak, co se vám hrne do hlavy.

Všechno vám smrdí. Vlastní muž, s nímž čekáte dítě, najednou smrdí a zvedá se vám z něj žaludek. Nedej bože, když začne jíst čokoládu, jež se vám aktuálně jeví jako nejodpornější pokrm na světě. Stačí to vidět a kufr je v tu ránu hore. Jdete zase blejt.

Když máte chvilku, kdy nezvracíte, dostanete chuť přesně na ty věci, které se v těhotenství nesmí. A tak voláte do nejdražší sushi restaurace v Praze, že děsně chcete sushi, ale zároveň se děsně bojíte, protože jste v jináči, a jestli by vám nemohli připravit extra čerstvou porci, po které byste nemuseli mít obavy a výčitky. Že to stojí šílený prachy? Že to pak stejně s největší pravděpodobností vyhodíte ven? Tak ať! Dítě přeci není zadarmo a zrovna teď chce prostě sushi.

Kapitola číslo dvě: Rostu.

Já nevěděl, že rostu,
a vůbec mě to nebolí
a v noci spím a rostu
a rostu cestou do školy.

Rostu, když koukám z okna ven,
rostu, když ležím opálen
na slunci, mámě pro štěstí
rostu, jak hříbek po dešti.

Tak asi tak. Tuhle básničku z dětství jsem vždycky milovala. A přesně vystihuje rozpínání tělesných hmot v oněch bezva skvělých měsících těhotenství. Nemůžete se ohnout, abyste si zavázali tkaničky, volíte boty nazouvací. Jenže máte krátkou lžíci. Tak mažete (kecám, ženete manžela) do krámu a kupujete tu nejdelší možnou nazouvací lžíci, co se dá sehnat.

Celkově pohyb, a to i ten vleže, kdy se chcete jen převrátit z boku na bok, stojí velké úsilí. Neostříháte si nehty na nohou a neoholíte si ani nohy, natož rozkrok. Leda poslepu, a to teda fakt nedoporučuju.

Záda vás bolí, kotníky máte jako konve, na malou chodíte tak často, že by si s vámi nezadal ani starý prostatik, pálí vás žáha, o případných striích nemluvě. Do toho máte okopaná žebra, močák a všechny útroby. Nezřídka kdy se dostaví zácpa a prdíte jako bandita.

A tak si tak sedíte podepření hromadou polštářů a říkáte si, kdo přišel na to, že těhotenství je nejkrásnějším obdobím v životě ženy. Asi nějaký propopulačně orientovaný gynekolog vtipálek. A stopro to byl chlap.

Jako jo, určitě se najdou ženy, které prožívají ono radostné očekávání potomka bez potíží a vzpomínají na něj jen v dobrém. Ale tak nějak mám tušení, že víc bude těch chudinek, co si požehnaný stav se vší parádou protrpí. Nehledě na to, čím je to celé martýrium završeno. Neznalým pro představu snad bude stačit, že to vypadá přibližně asi jako draní se slona ven klíčovou dírkou.

Ale protože konec má být dobrý a ve většině případů dobrý taky je i co se týká těhotenství, nutno říci, že když se ten slon vyklube, rázem zapomenete na to, že máte dole místo klíčové dírky cosi, co připomíná díru po granátu, a že vás všechno bolí.

Tu krásu nelze popsat slovy,
je to královna (nebo král) ze Sáby,
kdybych byla bourec morušový,
byla (byl) by samé hedvábí.

Na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí :-)