Kousnul mě dinosaurus

Znáte to. Letní vlahá noc, s půlnocí se těšíte do postele, uleháte a po chvilce spíte jako dudek. Načež vás vzbudí jeden z nejhorších (aspoň pro mě tedy je) zvuků přírody. Komár. A značně vyhladovělý.

Odmala ho nesnáším. Krevsající a hlavně bzučící hmyz. Ať si ty mrchy klidně štípou, ale, probůh, hlavně ať jsou zticha. Ten charakteristický bzukot je pro moje uši něco naprosto nesnesitelnýho. Jinými slovy, nedokážu s komárem sdílet jednu místnost. Buď já, nebo on.

A tak jsem i včera ulehala, notně znavená a natěšená na chladnou noc. Už už jsem byla na pomezí vytouženého spánku a v tom Bzzzzzzzzzzzzz. Na hodně vysoké, důvěrně známé frekvenci. To nééé!

Vstávám a rozsvěcím, přičemž zjišťuju, že mám nad patou, tam kde kůže je nejtenčí, štípanec o velikosti mexického dolaru. Jdu do skříně, ve které mi zůstaly po babičce dvě plácačky na mouchy ve tvaru ruky. Jak byla babička moudrá, když měla dvě. V každé místnosti měla na parapetu v pohotovosti vždycky jednu.

Sedí na stropě a je zatraceně velikej. Ten se teda musel natankovat. Fuj, vypadá jako nějaký zmutovaný hovado. To snad ani není komár. Jdu na něj.

Komáři se ženili, bzum, bzum, ženili, pozpěvuju si známou lidovku a přitom balancuju na posteli a zběsile máchám plácačkou, abych tu svini bzíkavou umlátila. Je čtvrt na tři ráno.

Kapky vína neměli, bzum, bzum, neměli. Pak k nim přiletěl slavíček a přines vína žejdlíček, ze kterýho se komáři zmazali jak zákon káže. Fakt by mě zajímalo, kdo vymyslel text téhle písničky a jak na něj přišel. Že komáři nepijou víno, ale cucaj krev, ví přeci i malý děcko.

Dostala jsem ho. Lezu z postele dolu a vítězoslavně nesu komáří tělo do kuchyně, kde ho v ubrousku patřičně rozšmelcovávám, abych se ujistila o jeho vině. Nic. Tohle pachatel nebyl.

Rozhlížím se po pokoji a nikde nikdo, jen u lustru dvě mušky. Sejmu je pro jistotu taky, co kdyby na mě měly zálusk. Vypadá to, že je v ložnici čisto. Zhasínám a jdu si lehnout. Červíček pochybnosti ale hlodá, něco mě přece štíplo... Usínám.

Bzzzzzzzzzzzzz. Já to věděla! Je tu ještě jeden. Podrbu se pod okem a jdu znova na lov. Do Prčic, kde je? Znova se podrbu pod okem a najednou cítím, jak mi tam nabíhá jelito. No super!

Procházím každé zákoutí pokoje, až toho šmejda najdu schovanýho v listoví vzrostlého fikusu benjamina. Má tak těžkotonážní zadek z přežrání, že ani není schopnej mi uletět. Sedá si hned přede mně na stěnu. Jak to ale udělat, abych neměla zflákanou celou zeď jak po masakru motorovou pilou?

Pic! Lehce jsem ho omráčila. Spadl na zem. Sbírám ho do kapesníku a ujišťuju se o tom, že tenhle (nebo spíš tahle) nenasyta už je v Pánu. Dostavuje se úleva. Jen na jedno oko přes otok skoro nevidím. A to mám v pátek pracovní pohovor. Namažu to antihistaminikem a budu doufat, že to do tý doby splaskne.

Druhý den dopoledne jak jednookej Žižka krájím cibuli do omáčky na těstoviny a přikládám nakrájená kolečka na svůj napuchlý gesicht. Vypadám, jak kdyby mi dal někdo solidní tečku.

Jdu do lednice pro kousek sádla pod maso a ouha – sádlo došlo. Vzpomínám na komára. Prej sádlo z něho vybrali, bzum, bzum, vybrali, za sto zlatých prodali, bzum, bzum, prodali. Heh.

Koukám na Google (ten ví přece všechno), co o téhle písničce najdu. Patří do klenotnice lidových písní pro nejmenší. No, musím ještě promyslet, zda tímhle klenotem budu lakovat i svýho prcka.

I když… On to vidí po svém. Tuhle přišel doštípaný jako blázen. Nohy měl zrychtovaný snad všude. A že prý pro mě má dvě špatný zprávy. Napjatě a trochu s hrůzou jsem nastavila uši a čekala, co z něj vypadne.

Jsme ti zapomněli vzít cuketu, mami.
A ta druhá?
Kousnul mě dinosaurus.