Je strašlivý vedro... A na obzoru ani mrak, ani loď, no prostě prd

Tolik jsem se těšila na bouřku! Na svěží deštík, pořádný slejvák, prostě na jakoukoliv vodu, kterou nám sešlou bohové shora. Smolík. Výstraha před bouřkami sice byla i pro Prahu, ale nějak nás to minulo.

Nesnáším horko. Nemám ráda léto. Obzvlášť pak ve městě, které je rozpálené do běla a kde ulice tepou, jakoby je měl každou chvíli porazit infarkt. Moje provozní teplota je kolem 18 až 20 stupňů. Jak to leze výš, skomírám jak kytka bez vody. A tak od poloviny minulého týdne tiše (no, možná místy i trochu hlasitěji) trpím.

Celé dopoledne se mi od velmi brzkého rána opírá do oken mého jedna plus jedna slunce. Vší silou. Stažené rolety to sice krapet mírní, ale když se kouknu na vnitřní teploměr, je mi jasné, že je to pouhé placebo.

Ráno se budím zpocená, protože neumím spát bez přikrytí. Polštář by se dal ždímat. Dítě má orosený nos i čelo a kočka se už jen odevzdaně válí a příšerně z ní lezou chlupy. Kdyby mohla, pustila by je snad všechny.

Zapínám větrák, ale! Musím jít vařit oběd. Elektrické ploténky jak se patří krásně topí, trouba jakbysmet. A rtuť teploměru leze dál a dál nahoru. Ale co, říct děcku, že dneska bude k obědu jen chleba se šunkou, protože maminka nebude vařit a natápět víc a víc naši obytnou pec, to úplně nejde.

Chcípnu! Pot mi odkapává z vlasů na ramena, pro páru z hrnců skoro nevidím. Potřebuju převařit vodu. Zapínám tedy rychlovarnou konvici a s mohutnými nádechy a výdechy sleduju obláček páry, který z ní uniká. Další tepelný zdroj. Měla bych vyprat hromadu ručníků, co mám v koši na prádlo, ale pouštět pračku na vyvářku se mi teď fakt nechce. Prdím na to! Hadry nemaj nožičky, nikam neutečou.

Kočka odmítá žrádlo. Po pár hodinách vyhazuju její oblíbenou rybí kapsičku, která začíná řádně zavánět. Ani se jí nedotkla. Nakládám do vany dítě, následně sebe. Osvěžení je to sice báječné, ale po chvíli je nám zase vedro.

Hlava opět mokrá, podprsenka turch, partie, kde záda přechází v nohy, nechutně zpocené! Čekám jen, kdy se mi tam zakousne jistá psovitá šelma.

Dvaadvacátýho jsem měla svátek. Dostala jsem tři kytky. Koukám na ně a hle! Pěstuju si tu domácí bažinu. Okamžitě se jímám vázy a nesu ji nad dřez, kde mám v plánu tento ekosystém nekompromisně zlikvidovat. To ještě netuším, co mě čeká záhy.

Kriste, to je smrad! Neskutečný! Regulérní biologická zbraň! Vylévám ten hnus, který se ve vodě vytvořil, a prosím všechny svaté, aby mi pomohli přemoci dávicí reflex. Ten odporný puch se rozpíná po celém bytě a vytlačuje kyslík všemi škvírami ven.

Potřebuju vzduch! Ale nemůžu větrat, protože venku je ještě hůř než u nás doma. Vzdávám to. Mám chuť si jít vykopat umírací jámu.

Večer mají dorazit bouřky. Odpočítávám hodiny a minuty s natěšením s jakým dítě vyzobává čokoládový adventní kalendář. Hřmí. Blýská se. Obloha se zatáhla a setmělo se. Je to tady!

Prosebně hledím k nebi v očekávání deště. Mraky ale jedou jiným směrem, míjí nás. Přichází plné denní světlo a odchází naděje.

Nechávám se ukecat a jedu do hobbymarketu. Do jednoho, do druhého. V obou je vedro, že by člověk pad. Chudáci zaměstnanci.

Popadám jednu z posledních mobilních klimatizací a jedu k pokladně. Šest tisíc. Je v akci. Pevně svírám platebním kartu a ještě jednou si celý nákup rozmýšlím. Sice asi nebudu mít chvíli co do huby, ale jo, jdu do toho. Píp, šest litrů je v háji.

Celou cestu domů špekuluju, jestli to byl dobrý nápad. Přeci jen takových peněz… Za pomoci mužské asistence ten zázrak zprovozňuji. Jsem v nebi! Sice z něj neprší, ale i tak je to nebe. Ráj na zemi. Kočka vyskakuje na stůl, sklápí uši a s vyvalenýma očima nasává studený vzduch. Nastavuju se před tu bílou bednu ze všech stran, otáčím se jak špekáček nad plamenem a užívám si chlad. Nemá to chybu!

Léto je před námi a letos poprvé jsem na něj vyzbrojená. Už loni jsem si to v srpnu málem hodila, vedra byla krutá a dlouhá. Letos si hodím maximálně tak hadici z okna a nohy na stůl. I vám příjemné léto! :-)