Jde i o naše děti. Not very Nice

Člověku je do pláče, když čte o dětských obětech atentátníka z Nice. Jako rodič hluboce soucítím, ale bolest a žal, které zažívají rodiče zavražděných dětí, si asi jen stěží dovedu představit. Musejí to být nepředstavitelná muka.

Nedovedu pochopit, jednoduše prostě nemohu, jak může člověk, který sám je otcem tří dětí, rozjet kamion a doslova kosit lidi, včetně malých dětí, včetně rodičů tlačících kočárky s miminy. Co strašlivého se v člověku musí pohnout, aby v sobě našel tolik nenávisti a zloby, aby nelítostně zabíjel nevinné.

Jdete na velkolepou oslavu výročí historické události, hraje hudba, dáváte si něco dobrého na zub, lidé se smějí, baví… Výjimečný večer, na který byste rádi ještě dlouho vzpomínali. V dobrém.

Namísto toho se vám ve vteřině změní život, když přijdete o své nejdražší. Zemřou vám před očima a vy nemůžete uvěřit. Nemůžete pochopit a vzpamatovat se.

Vím, jak obrovský dokáže člověk cítit strach o své blízké, největší snad právě o své děti. Od chvíle, co jsem matkou, se de facto stále bojím, aby se něco nestalo mému synovi. A tak to bude i tehdy, až ze mě bude stará šedivá babka a syn bude dvoumetrový vousatý chlapák, kterému potáhne na padesátku. Pořád se o něj budu bát.

Co když se školou pojede na týden někam do Francie? Do Belgie? Do Německa… co já vím kam. Vždyť nikde není bezpečno! Chápu, že nebezpečí v různých podobách číhá víceméně všude a neštěstí se může stát i na hřišti za domem. Ale dost z toho dokážu ovlivnit. Dokonce si myslím, že ve většině situací jsem schopna zajistit synovi bezpečnost.

Učím ho, aby se rozhlížel, než vleze do silnice, učím ho, abych dával pozor na schodech, aby nesahal na cizí psy… Vysvětluji mu rizikové situace.

Jak ho mám ale připravit na nebezpečí, které není vidět?! Vždyť terorista může jít za námi klidně v obchodě, když nakupujeme. A nepoznáme ho.

Jsme ve válce, ale přitom nevíme, jak vypadá nepřítel, proti kterému se máme chránit a se kterým máme bojovat. Ano, dost lidí řekne, že nepřítelem je islám, ovšem je to opravdu tak jednoduché?

Já říkám, že prioritou těch, jež rozhodují o naší zemi a jejích lidech, by měla být především bezpečnost vlastních občanů. Neříkám obehnat hranice ostnatým drátem, ale dávat sakra pozor na to, kdo se do země dostane a za jakým účelem. Zbavit se pseudohumanismu a primárně chránit ty, kteří jim dali důvěru.

Nenechat si diktovat, koho si sem máme pustit a o koho se na své náklady starat. Je správné cítit zodpovědnost za své lidi a za své děti. Je v pořádku chovat se jako patriot. Cítit vlastenectví.

Velká slova ex post jsou k ničemu. Musíme učinit to a to (domysli si cokoliv, ve výsledku je to stejně jedno). Odsuzujeme terorismus… Jsme ve válce… Jsou to útoky na svobodu... Bla bla bla. S prominutím kecy vysoce postavených politiků nikomu život nevrátí. A tohle už není sranda. Za chvíli abychom se báli přivádět do takového světa děti.

Ona solidarita je hezká vlastnost, ale odsaď pocaď.