Jak je důležité míti Filipa. Lojzu, Ivanku, Kubu nebo třeba Štěpánku

Je příjemný skoro letní večer, doma šero, ticho, klid, občas kolem mě proběhne rozjívená kočka. V žaludku se mi převaluje česneková bagetka spláchnutá sklenkou ledové coly. Paráda! I když ne tak docela.

Nemusím se rozhlížet, kam šlápnu, nikde se neválejí hračky. Jsou uklizené ve skříňkách. V posteli mě nepíchají do zadku drobky od sušenek. Nemusím se bát, že mi ujede noha po pastelce a natluču si ústa. Všechno je na svém místě, a přece není. Moje dítě je u babičky a u dědy.

Není to poprvé. Vlastně s nimi o víkendu bývá docela často. A abych pravdu řekla, pokaždé se těším, až odjede. Až nastane ten vytoužený klid, kdy si vychutnám čas jen pro sebe. Jenže pokaždé, jak víkend plyne, mi začíná být po tom zlobivém klukovi smutno. A že zlobí fest!

Prochází obdobím vzdoru, kdy pořádně neví, co chce, zuřivě se vzteká (často ani nevím proč), dovoluje si neúměrně své velikosti a síle na větší a starší a rozkazuje jako ten nejvrchnější komandant.

Musíš! Tohle slovo je jedno z jeho neoblíbenějších a nejhojněji používaných. Musíš mi dát bobón! Musíš mi to opavit! Musíš távat! Musíš mi dát pilátskou loď!

A tak sotva ráno rozlepím oči, už musím. Naplňovat potřeby a touhy svého potomka.

„Ci Paulu a banána. Toho velitýho!“ Nedej bože, když neseženu veliký banány. To pak mám co dělat, abych to dostatečně vysvětlila.

„Ci dudíta a pinchat,“ přišel za mnou nějak v týdnu kolem šesté večer. V překladu: Chtěl dudlíka a spát. Což je obligátní záminka pro to získat upíraného dudlíka. (Dostává ho pouze na spaní.) Ty chceš jenom dudlíka, ne spinkat, odvětím mu. „Ci dudíta a pinchat, ti zíkám!“ ozvalo se s důrazem, za který by se nemusel stydět ani Igor Hnízdo. No dobře, dobře.

Dostal dudlíka a čekala jsem, co se bude dít. Vylezl na postel a jako mávnutím kouzelného proutku se z malého diktátora proměnil v totálního miláčka. Pinchat u mamichy, řekl ospale a položil mi hlavu na nohu. Do minuty usnul.

Nedá se na něj vynadívat, když spí. Člověk ho chce stále hladit a pusinkovat. Občas ani nevěří, že něco tak krásného může existovat. Že něco tak krásného je skutečně jeho.

A tak jde den za dnem a ten malý člověk vedle mně roste a začíná mít názory, docela zdatně formuluje myšlenky, dělá si ze mě legraci, se vším chce pomáhat, všechno ho zajímá, prosazuje se, zlobí, křičí, ale zároveň ví, kde je v bezpečí a kam si přijít pro pomazlení.

Někdy je to únavné, místy dokonce vyčerpávající. A pak přijde pátek, kdy má odjet. Hurá!

S končícím víkendem se ale nemůžu dočkat nedělního večera, kdy si malého vyzvednu. Vítáme se s takovou radostí a vřelostí, že to páteční loučení stojí za to.

Je to zlatý dítě! Moc hodnej kluk, co má srdce na správném místě. Co umí bezpodmínečně milovat a projevovat to v té nejčistší podobě. Jako všechny děti.

Sice nám mnohdy berou energii a sílu, máme kvůli nim na hlavě pár šedivých vlasů, ale taky vrásky od smíchu, protože je s nima fakt sranda, a hřejivý, báječný, nepopsatelný pocit absolutního naplnění a absolutní lásky.

A taky se díky těm mrňousům stáváme moudřejšími. Protože děti mají často pravdu.

Bobejsi, dneska budeme k obědu dělat řízky. To si dáme do nosu!
[Nechápavý pohled] To si dáme do pusy!!! :-)