Tento terminus technicus je autorským počinem mého partnera. Takto on označuje mně, když se rozčiluju nad tím, jací lidé dokážou být hnusní a sobečtí. Když poctivě dodržuji pravidla a celkově se snažím chovat čestně a slušně.
Prý se to dneska už moc nenosí a v módě jsou naopak ostré lokty, odolné pásy na botách, kterými snadno válcovat i mrtvoly, a dostatečná zásoba moči, aby se dalo kdeco pěkně očůrat. A já prý jsem divná a dobrohloupá, když mě zajímají osudy lidí, co se míhají kolem mě, a když se chovám podle standardů slušného chování tak, jak jsem byla vychovaná, a tak, jak je zatím ještě platnou společenskou normou.
Tedy nekradu, nejezdím načerno, pouštím sednout staré a těhotné, platím daně, nepodvádím, nelžu (a to nikdy, alespoň ne vědomě) a tak dále a tak dále. Není to nijak násilně programové a rozhodně nejsem učebnicový příklad ctnosti, ale tak nějak se snažím žít tak, abych se před sebou samou nemusela stydět.
Problém nastává ve chvíli, když začnu totéž očekávat od ostatních. Tady totiž tvrdě narážím. Jsem nepochopena a rozlícena. To rozčarování z některých lidí je tak silné, že kolikrát pochybuji o tom, zda dělám skutečně všechno správně. Zda bych neměla být taky trochu svině, co má klapky na očích a hledí si jen svého.
Jenže argument „Vždyť jsou takoví všichni, tak nebuď blbá“ nějak neumím přijmout. Nemyslím si, že dobráctví a slušnost jsou přežitky. Mně se s tím docela dobře žije, mám čisté svědomí a je mi fajn. A ten pocit, když bezdomovci koupíte v káefcéčku jídlo a on poděkuje a začne se s takovou chutí ládovat, je k nezaplacení.
A tak přiznám u kasy, když jdeme do cirkusu, že dítěti jsou tři roky a něco málo navrch, a zaplatím za něj vstupné, i když bych ho mohla propašovat zadarmo, kdybych řekla, že mu tři ještě nebyly. A co si budeme povídat, nikdo by to nepoznal. Ale měla bych z toho radost? Že jsem někoho podvedla? Že jsem okradla toho chudáka slona, co tam v manéži tajtrlíkuje na povel, a velbloudy a medvěda, co musí jezdit na motorce?
I když ba jo, tuhle jsem kradla! Omylem nám v nákupním vozíku zapadl miniaturní sáček s citronovou kůrou a provezli jsme ho, aniž by řvaly bezpečnostní rámy v obchodě, až ven k autu, kde jsme si toho všimli. Takže dlužím nejmenovanému řetězci asi sedmnáct korun, které, snad mi to bude odpuštěno, už jistojistě neuvidí.
Toliko můj škraloupeček z posledních dní. Určitě by se jich našlo víc, žádná světice nejsem, ale nějaký morální princip ve mně žije a vede moje kroky v mnohém, co dělám, i když mi někdy, přiznávám, život lehce komplikuje.
A musím se zeptat: Je nás víc, že jo? Nás, co věříme na karmu, nebo na boží mlýny, říkejme tomu, jak chceme. Prostě nás dobrohloupých, kteří máme lokty pěkně oblé a mysl nezatíženou stíny úmyslných srágor, jichž jsme se dopustili na druhých.
