Dnes podáte a do týdne vás spolehlivě klepne

Neverending story. Pořád volám na poštu, pořád píšu odesilatelům o podací číslo, abych si mohla vypátrat balíček. U nás se prostě nedoručuje a pro jistotu nedostáváme ani oznámení o uložení zásilky. Jenom platíme.

Jako pitomec. Tak si připadám pokaždé, když jdu na poštu s holýma rukama (namísto toho, abych v nich vzorně svírala papíry od balíčků jako jiní) a když říkám: Mám tu mít nějaký balíky, ale nemám od nich papír, neb se u nás jaksi nikdo neobtěžuje.

Paní za přepážkou pokrčí rameny a naťuká do počítače moje jméno a adresu, aby jí vyjel seznam všech balíků. Jojo, něco tu máte, říká mi.

To já přece vím, proto jsem tady, ale musela jsem si zahrát na detektiva a zásilky si vypátrat. A už mě to nebaví.

Poštou mi chodí dost věcí, platím jako mourovatá a kde nic tu nic. Volám do balíkového depa, na které jsem dostala číslo. Tam se ovšem dozvídám, že přednost mají firmy a že fyzické osoby se buďto stihnou, nebo ne.

No, vážení, až to bude zadarmo, tak prosím. Pak neřeknu ani popel a budu si dál hledat svoje balíky a až je najdu, budu si pro ně chodit. Ale do té doby, dokud si za to necháváte platit, bych prosila onu službu doručení.

A tak se vydáte na poštu značně rozlícení, abyste se zařadili do fronty, která se kroutí jako hladový had až ven před poštu. Ze třech okýnek jsou otevřená dvě, přičemž jedno blokuje cizinec se štosem papírů, který potřebuje ověřit, takže jede vlastně jenom jedno okýnko.

Nutno podotknout, že pošta s kapacitou třech okýnek je tam už od časů, kdy jsem se narodila, a od té doby se sídliště při nejmenším jednou tak rozrostlo. Tak si tak přešlapujete ve svém důlku a posloucháte klení spolučekajících.

To je děsný tady. Pokaždý, když sem jdu, tak je to na hodinu minimálně, lamentuje jedna paní.

Paní, já vám povim, že ta celá pošta stojí za starej pendrek, přitakavá postarší pán.

Hlavně že maj lavičky vevnitř, měli by je spíš dát ven, pokračuje rozhovor, načež se skrz frontu začne ven cedit dáma v lodičkách a kožešině a nelze přeslechnout její Seru na to!

Po čtyřiceti minutách na vás konečně přijde řada. Vyzvednete si svoje balíky, postěžujete si, jak to vůbec nefunguje, dostane se vám odpovědi, že to si musíte řešit jinde, a široké nabídky doplňkových produktů.

Nechcete voňavý stromeček?

Ne, nechci. Děkuju.

Máme s aloe, skořicový nebo proti zápachu z cigaret – ten doporučuju.

Ne, nechci, nepotřebuju. Děkuju.

Ani ten, co pohlcuje kouř? Ten je fakt dobrej!

Prosím vás, já nekouřím a nechci žádnej voňavej stromeček. Navíc se mi z těch vůní obrací žaludek.

Ale tak třeba na záchod by se to hodilo.

Ne, fakt ne. Ani na záchod.

A co los? Máme za dvacku, za padesát, za stovku, za dvě.

Tak jo. Dejte mi teda los, ať už to neprotahujem. Ten za dvacku.

A jakej? Zoo, Prase v žitě…

Prase v žitě. (Takovej pěknej název to má, no nezkuste to.)

Celá natěšená, jak vyhraju balík (aspoň melouna), dovleču domů balíky (těžký jako melouny) a korunou stírám los, abych následně zjistila, že jsem vyhrála velký kulový. No, neštěstí ve hře, štěstí v lásce.

Tak si tak říkám, kdyby se to upravilo na Neštěstí na poště, štěstí v lásce, to by bylo na světě hnedka vo fous líp.