Zpátky do lavic!

Tak už nám zase začala škola. Ach jo! Povzdechnou si zbědovaně rodiče, učitelé a v neposlední řadě dítka, která se musí opět chtě nechtě vrhnout do náročného procesu vzdělávání. Každodenní maraton - ranní vstávání, zapomenutá svačina, učení, domácí úkoly, nalezená zplesnivělá svačina, kroužky atd. - se opět stává neradostnou realitou na dalších deset měsíců (naštěstí jsou tu a tam nějaké krátké ´prázdniny´- hurá!).

     Jo a také přeplněná veřejná doprava, abych nezapomněla. Tak to už si po ránu při cestě do práce nepřečtu v klidu noviny. Když ve visu o tyči balancuji na jedné noze, tak to ani dost dobře nejde. Doufám, že už vypadám dostatečně staře na to, aby mne ani ne desetiletý klouček pustil sednout - no zřejmě jsem vcelku zachovalá, to bych měla být polichocena, takže si zase nesednu.

     Jindy zase stojím na zastávce MHD a právě přijíždí nacpaný autobus, ze dveří se vyvalí několik cestujících a téměř do náruče mi padá náctiletý mladík s výkřikem "Ty vole!" Už se chci rozlítit nad nevycválaností dnešní mládeže, když se ozve za mými zády radostná odpověď "Ty krávo!" z úst mladíkova vrstevníka. Neberu si to osobně, neboť jsem právě pochopila, že tak se ti dva pouze přátelsky zdraví. Asi jsou ze stejné chovné stanice, pardon školy.

     Vzpomenu si na vlastní školní léta. To my jsme se asi zdravili podobně, možná trochu rozvitěji - něco jako Čau, Ahoj, Tě zdravím... (doplňte si vlastní variantu) vole, akorát s tím rozdílem že nepovinný dodatek pozdravu zněl spíše jednoslabičně "....le". Také jsme striktně rozlišovali genderové označení, tj. ´vůl´je rodu mužského a ´kráva´ rodu ženského. Asi jsme byli trochu sečtělejší, protože za našich mladých let ještě nebyly počítačové hry, Internet nebo mobilní telefony, leda snad Rubikova kostka nebo oblíbená elektronická hra ´Jen počkej zajíci´, kde nešikovný vlk chytal vajíčka do košíku a přidrzlý zajíc se mu posmíval, když je upustil (někteří šťastlivci měli dokonce na západě vyrobenou verzi s kačerem Donaldem). Při vyučování jsme si  nemohli posílat SMS, tenkrát jsme měli jen SSM (ale to bylo něco úplně jiného, prosím nezaměňovat!). Samozřejmě že jsme také kromě sbírání bylin, starého papíru nebo céček, občas nasbírali i nějaké pětky nebo poznámky za nevhodné chování.

     Avšak pokrok nelze zastavit. Dnes tu máme různé nové vymoženosti jako sociální sítě, multimédia, RPG Games, Hunger Games ale také kyberšikanu (dříve jsme si vystačili s flusací trubičkou nebo šikanou). Nezávidím dnešním dětem, že se narodily do tak uspěchané a přetechnizované doby, kde těžko hledají nějaké vzory - ´výchovné´ televizní seriály typu My všichni školou povinní nebo Beverly Hills 90210 už přeci jen trochu vyšly z módy. A pokud máme často sto chutí dát svým potomkům pár facek, měli bychom včas zastavit svrbící ruku a dát jim radši více svého času (no tak si ho prostě uděláte) a pozornosti, více domácích povinností a zodpovědnosti. A taky bychom jim mohli rozmluvit, aby trávili méně času se svými iphony, smartphony, ipady či multitablety (nebo lépe nezahrnovat své děti tolika elektronickými ´blbostmi´, stejně budou do příštích vánoc ´totally out´a my budeme muset shánět něco nového).

     Jak si je vychováme, takové je máme, jsou to přeci naše genetické kopie. Také se může stát, že těch ´pár facek´(ať už skutečných nebo v přeneseném slova smyslu) jednou dají oni nám. Navíc jednou nám budou, doufejme, vydělávat na důchod.

     Závěrem chci popřát nám všem školou povinným silné nervy v novém školním roce. Hlavu vzhůru, za devět a půl měsíce tu budou opět prázdniny!