Žena ve vaně a jiné neočekávané okolnosti...

Kniha není jen svazek papíru potištěný tiskařskou černí a slepený tvrdou či měkkou vazbou. Knihy mají svůj příběh. Některé jsou nadčasové, jiným už dobová poplatnost vypršela a najde se spousta těch, které upadly v zapomnění...

Máme je třeba schované někde na chalupě na půdě, protože přece se nevyhodí. Jenže co s knihou, kterou nikdo nečte. Buď se do ní pustí myši nebo zub času - stránky zežloutnou, papír nasaje vlhkost a je cítit takovým tím zatuchlým pachem něčeho už velmi opotřebovaného.

Některé knihy dostanou druhou šanci: někdo je daruje nemocnicím, odloží v čekárně u lékaře nebo se dostanou  znovu do koloběhu díky nápadům typu Knihobudka (vyřazené telefonní budky z dob mého mládí) nebo Kniha do vlaku, co slouží jako útočiště odložených knih, které si třeba někdo z kolemjdoucích rád přečte. To vůbec není špatný, když se knížka vydá na novou štaci.

Takhle mi vlastně přišla do rukou útlá kniha z roku 1990 od dosud žijícího autora Zdeňka Rosenbauma, s lákavým názvem Žena ve vaně. Vypůjčila jsem si ji ze spodní police na nádraží v Řevnicích. Málem mi jí vyfouknul pán v kostkované košili s batůžkem na zádech. Předčítal nahlas názvy knih a přemítal, jestli si do vlaku na Prahu vzít jakýsi objemný atlas, dějiny leteckých katastrof nebo tuhle Ženu. Naštěstí mu jeho vlastní (patrně) žena zakázala tahat domů další knihy, tak jsem se jí rychle zmocnila já.

Autora jsem, přiznávám se, neznala, ale ten titul mne hned zaujal. A když jsem se do knihy začetla, nezklamala mne. Jde o svazek povídek s různými náměty z běžného života. Spisovatel nezapře, že se živil též jako novinář, umí i na malém prostoru rozehrát minidrama směřující k ostré pointě případně: čtenáři domysli si sám... Po pár stránkách jsem zjistila, že v literárním stylu autora jsme asi podobná krevní skupina. Nechci zde psát recenzi na autora, na kterého jsem narazila pouhou náhodou, ale děkuji mu za inspiraci k následujícímu příběhu.

___________________________

Žena ve vaně a jiné neočekávané okolnosti

Vypustit duši je mnohem snažší než vanu naplněnou až po okraj pěnivou vodou, když špunt, totiž pardon kovová zátka s automatem, nejde vytáhnout, protože nefunguje to ovládací kolečko, kterým se kroutí, když chcete zavřít nebo otevřít přítok vody. Kolikrát jsem už o tom říkala Karlovi, ale on nic. Prý nemá čas na takové banality. Aha, nejspíš je šíleně zaneprázdněn samými veledůležitými věcmi.

Tak strašně moc zaneprázdněný, že ani nemá čas se mnou letos jet na dovolenou k moři. A přitom to slíbil. Totiž, slibuje to už dva roky. A stále nic. Moře nebude.

Ale to se přepočítal. Když nechce jet se mnou, tak pojedu sama! No a co? Stejně bychom se pořád jenom hádali. Hned druhý nebo třetí den by byl k smrti otrávený, že nemůže ležet doma na gauči a koukat na fotbal, atletiku nebo co já vím... Posledně byl se mnou na pláži asi jenom dvakrát a do moře se šel namočit jen symbolicky, protože nesnáší slanou vodu. Prý ho štípe do očí a pálí ho z ní kůže. No to je celý on...

Taky bych mohla jet s kamarádkou Zorkou, ani bych ji nemusela přemlouvat. Ale ta se chce jen celý den vyvalovat na pláži a výlety po okolí jí prý nudí a nebo se neustále vymlouvá, že jí bolí nohy, je moc horko, že má svoje dny, je to moc daleko a tak dále. A pak když zajdeme večer na dvojku vína, vždycky to dopadne..., no známe Zorku. To už můžu rovnou zůstat doma s Karlem, ten aspoň pořád nefňuká a vínem se nikdy neopije, protože má přece ve špajzu své lahváče.

A vůbec, co sama u moře? Čtrnáct dní před dovolenou bych přebalovala kufr, protože se nikdy nemůžu rozhodnout, co si vzít na sebe, jestli tam přihodit tenhle nebo tamten svetřík, bude stačit krém s faktorem 35, no jo když ta 50 je dost drahá a stejně se po dni na slunci celá osypu. A taky bych byla nervózní z tý cesty. V letadle jsem seděla naposled před dvaceti lety a od těch dob je přece čím dál tím více leteckých katastrof. Karel se na to pořád kouká v neděli na Prima Zoomu... A z jízdy autobusem mě chytají křeče do nohou... Sama autem - no to vůbec, stejně by mi ho Karel nepůjčil. To by raději zahodil klíčky.

Musím vymyslet něco jiného, když to s tím mořem zase nedopadlo. Natočím si plnou vanu jako teď, dám si do ní tu koupelovou pěnu, co jsem dostala k Vánocům jako každý rok (a to píšu pokaždé Ježíškovi, že žádnou další pěnu a sadu luxusních mýdel už fakt nechci a stejně je dostanu - asi mají v nebeské drogerii nějaké přebytky či co). Pustím si do sluchátek nějakou relaxační hudbu, třeba šumění moře nebo tak něco...

Teda do sluchátek raději ne, ta poslední jsem utopila ve vaně. Když si vzpomenu, jak Karel řádil..., ani ho nezajímalo, že mne to mohlo možná zabít, protože je v tom přece elektřina, ne? No tak jsem trochu rozbila ta jeho sluchátka, to je toho... Když mi zničil dvě teflonový pánve, taky jsem neřekla ani popel, teda skoro..., no vlastně ano, dva dny jsem s ním nemluvila...

Takže pustím si hudbu z cédéčka, zavřu oči a představuji si, že se procházím po břehu moře. Prsty se mi boří do písku. Je krásně prohřátý, už ne tak horký jako přes den. Takhle v podvečer je fakt příjemně - slunce zapadá, od moře povívá slabý vánek... Mám na sobě letní šaty a přes ramena ten veliký šátek s plameňáky, který se nehodí nikam jinam než k moři. Slyším šumění moře a křik racků...

V lednici mám ještě zbytek toho bílého, tedy pokud ho nedorazily děti. Čas od času přijedou z koleje domů: vyprat si, vyplenit lednici, obejít staré kamarády ze střední. Když jim zbyde čas, pohovoří i se starouši (rozuměj rodiči) a pak zase frnknou za vlastní zábavou.

No možná, že tam ještě trochu toho vína zbylo, ale teď se mi nechce vylézat z vany. Ta koupel je tak uklidňující, ale chtělo by to připustit si trochu teplé vody. Kdyby ksakru fungovalo to otáčecí kolečko! No snad se sem ještě trochu vody vejde, ještě není úplně po okraj. Trochu se při tom asi nacáká, ale taky si to po sobě hezky vytřu. Jako vždycky. Nikdo jiný tady přece koupelnu nevytírá...

...kde jsem to skončila... Jo západ slunce a racci. Jako na tý fotce, co jsem náhodou vyblejskla asi před šesti lety. Je moc hezká, ale chtělo by to zvětšit a zarámovat. Hodila by se třeba dolů do obýváku... Ale nejdříve bychom měli vymalovat. To už Karel taky slibuje snad deset let... Ach jo...

...západ slunce, racci, vůně moře, příjemný vlahý vánek...

"Jarmilo! Jarmilo! Co se stalo? Jsi tam? Tak ksakru ozvi se! Do obýváku protéká voda! Jarmilo!!! Kruci, proč jsem už dávno neopravil ty dveře, zrovna teď se musí zaseknout... Skočím pro vercajk..."

"...Co, cože? To jsi ty, Karle? (No vlastně kdo jiný?)..."

"Sláva, Jarmilo..., už jsem si myslel..., jasně jsem to já, Brat Pitt volal, že se trochu zdrží, ať s ním nepočítáš na večeři..."

" Promiň, já jsem se asi nějak... zamyslela. No tady je spoušť! Je to v obýváku hodně zlý? Já jsem si tu studenou vodu chtěla trochu vypustit, ale ten špunt, totiž zátka..."

"Ále, tak zlý to není... no stejně jsme chtěli vymalovat..., hlavně, že jsi nevypustila duši..."

---------

O čtrnáct dní později:

"Ale prokouklo to tady co, Karle?"

"Tady by to ještě chtělo něco pověsit..., zavři oči brouku...."

"Páááni, to je ta fotka z Itálie..., tys ji nechal zvětšit a zarámovat, no teda..., Karle..."

"Vypadá to dobře, co? Hele, co kdybychom zkusili nějaký ten Last minute někam k opravdovýmu moři, ještě mám pár dní dovolený..."