V těchto dnech mne více než kdy jindy napadá slavná hláška z filmu: "My jsme to, holka, neměly brát..." (Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky). Psa Pajdu sice bohužel nemám, takže si můžu maximálně postěžovat tady...
Proč mne napadla zrovna tahle věta z úst nezapomenutelného Jiřího Sováka? Ne snad, že bych byla pověřena špionážním úkolem s příslibem povýšení do pozice vrchní účetní, ale tak trochu si připadám jak v absurdní černé komedii s možným výbuchem (naštěstí ne nukleárním) na závěr.
Před třemi a půl lety jsem se nedobrovolně stala účastníkem odvážného experimentu s nejistým koncem, totiž začala jsem studovat český jazyk a literaturu na vysoké škole až v dalekém Hradci Králové. Důvodů, proč jsem z toho nevycouvala, byla celá řada, ale hlavní asi byl, že jsem si pořád tvrdohlavě říkala: "přece nejsem tak blbá" (opět cituji, tedy spíše parafrázuji J. S.), to by bylo, abych se nenaučila těch pár pouček, definic, pravidel pravopisu, několik desítek autorů a nějaký ten veršík, třeba: "...my bijem o mříž ducha lvi a my ji rozbijem".
Tedy zatím jsem ještě nemusela rozbíjet hlavou kredenc v půl třetí ráno, ale momentálně k tomu nemám moc daleko. Nastala totiž krizová situace zvaná "přijde den, zúčtujem spolu", neboli závěrečné státnice, které mají definitivně ukázat, jestli jsem a nebo nejsem úplně blbá.
Následující útržkovité poznámky zatím spíše svědčí o tom, že už asi začínám být šílená:
Vstávám v šest ráno a snažím se do hlavy nasoukat nějaká vulgární slova: hypotaxe, parataxe, kongruence, koordinace, determinace, rekce, adjunkce... Do prčic, který pojem je který? Už to čtu potřetí! U jednoho z nich mne napadá, jaká asi bude bouřlivá odezva pubertálních studentů, až budeme probírat, co je to "řízenost". Ne, milé děti, nemluvím zde o pohlavním vzrušení, to E na začátku si tam nepište!!!
... No vida, alespoň jeden pojem mi utkvěl v hlavě - není nad názorné mnemotechnické pomůcky!
Následující den už mám plný zuby všech těch ligvistických termínů a jiných sprostých slov. V zoufalství se vrhám do náruče obrozenců a dalších literátů našeho krásného mateřského jazyka. Plete se mi to páté přes deváté. Ano, já sice chápu, že se tito pánové (no jo, proč mezi zkouškovými otázkami není žádná žena-autorka? Není to diskriminace?) museli nějak realizovat pro blaho našeho národa, ale proč toho museli napsat, ksakru, tolik? Kdo se to má biflovat?
Napadají mne samé strašlivě ponuré myšlenky:
zborcené harfy tón
mrtvé milenky cit
ztrhané strůny zvuk
mrtvé labutě zpěv... atd.
Jo, to je sice hezký, že tyhle metafory (Máchův Máj, pokud jste to nepoznali) si pamatuji od druhého ročníku gymnázia, ale na ty se mne nikdo ptát nebude. Za to až padne dotaz, co je to: jamb, daktyl, trochej, epizeuxis, apoziopeze, čím se od sebe lišily jednotlivé fáze národního obrození, v čem byl přínos České moderny...?
??? Eh? Vím já?
Není lepší tam raději nechodit, než ze sebe udělat totálního idiota (mimochodem, kdo to napsal, Tolstoj nebo Dostojevský?)?
Už si ani nevzpomínám, jestli jsem takhle vyváděla před státnicemi za mlada (cca pětadvacet let zpět). No jo, ale to jsem si nějak nepřipouštěla, že si můžu uříznout ostudu. Tenkrát o nic nešlo. Jenže čím je člověk starší, tím více se bojí trapasu. No znáte to.
My jsme to, holka, neměly brát... To bylo pořád: budeš vrchní učetní...totiž učitelka češtiny...a teďka zase agent, vlastně co to melu, chci říct repetent.
No uvidíme...
Nehledejte v těchto řádcích žádnou kohezi ani koherenci (pardon, vyhledejte si sami), natož zásadní myšlenku. Nesuďte mne, myslím, že už jsem tady v tomto médiu napsala i větší ptákoviny. Psaní mi totiž tak trochu pomáhá uspořádat si myšlenky, zrelaxovat, uklidnit se. Možná...
Jo a ta "apoziopeze", to je nedokončenost vět, kterou tak ráda používám - v písmu značena třemi tečkami.
P. S.: Probůh, co když se mne zeptají, co je to "hrdobec"? :))
