Nikdy v životě by ji nenapadlo, že se nechá sbalit od kluka za pouhých deset káčé. A že v tom sehraje důležitou roli ta mikina, kterou dostala od babičky. Růžová s koťátky. Ta, co o ní řekl její ex, že je fakt nevkusná a trapná...
On sám byl nevkusný a trapný. Ale nepředbíhejme...
...Seděla zachumlaná do té růžové mikiny s koťátky ve vlaku Žilina-Praha a cítila se dost mizerně. Třásla se po celém těle a chtělo se jí brečet. Určitě za to nemohla ta klimatizace nastavená snad na nula stupňů. Mrazilo jí při představě, že s tím sobeckým pitomcem úplně zbytečně promrhala poslední čtyři roky svého života. Myslela si naivně, že když jí pozval na jeden prázdninový týden k sobě domů na Slovensko, aby se seznámila s jeho rodinou, že se jejich vztah konečně někam posune.
Tedy, tak úplně se nemýlila. Posunul se do..., jak řekl Štefo výstižně: "do ritě..."
A to si to vymalovala na začátku fakt pěkně. V krásných růžových a blankytných barvách. I když jejich chození, pokud se to tak ještě dalo nazvat, už dávno vypadalo spíš bledě, někdy až černě. Ten týden v Malé Fatře ji asi definitivně vyléčil z romantických představ, o tom, že člověk se nějakým zázrakem tam někde vysoko v malebných kopcích změní... A prej jestli nezemřeli, žijí tam šťastně až dodnes. Ha ha...
Kamarádky jí radily, ať netlačí na pilu, že tím stejně nic nezíská. Tak tedy netlačila. Tu dovolenou na Slovensku koneckonců vymyslel Štefan, ona jen doufala, že se to mezi nima nějak vyvrbí, ale rozhodně netlačila. Na to už ani neměla sílu. Vždycky, když si chtěla prosadit svou, obrátilo se to spolehlivě proti ní. Co by také chtěla, když má NPD? Podle těch videí na YouTubu, na která se v posledních týdnech dívala, to na něj přesně sedí - typický narcisista!
Ty výlety do hor byly celkem fajn: kopce, vodopády, nádherné výhledy a pak si v restauraci se zahrádkou dali halušky s brynzou. Zato návštěva u rodičů - to bylo peklo! "Ocko" ještě docela ušel, ale "mamička" byla fakt výživná. Zasypala ji dotěrnými dotazy typu: "Prečo robíš za také malé peniaze? Kde budete bývať? Kto bude platiť účty? Čože, ty neumíš variť?..." a podobné blbiny. Po obědě, když jí "ocko" ukazoval zahradu, měla "mamička" se synem vážný pohovor. Určitě věděla, že to také slyší, když řekla Štefovi jasně a nekompromisně, že není pro něj dost dobrá a že tuhle... (následoval nějaký maďarský výraz) do rodiny nechce.
Otřásla se zimou a taky znechucením, přetáhla si kapucu mikiny přes hlavu a ruce schovala do kapes. Nejraději by se v nich schovala celá a všechno kolem jí v tuhle chvíli mohlo být ukradené. Asi proto přeslechla ten hluboký mužský hlas, který jí oslovil: "Slečno..., je vám něco?"
Trhla sebou a začala roztržitě hledat jízdenku, přestože ten sympatický baryton nepatřil průvodčímu. Usmíval se na ní od ucha k uchu vousatý mladík s vozíkem s občerstvením.
"Tady máte polomáčené sušenky, určitě vám spraví náladu. A můžu vám také přinést deku, mám ji tam vpředu u strojvůdce... To nechte být, vždyť je to jen deset korun, to je na mně...", mávnul velkoryse rukou, když viděl, že hledá cosi v kabelce. "Víte co? Půjdu zpátky v 15.40, no možná o chvilku později, a budu mít uvařený kafe. Tak to se mezitím trochu uklidníte a třeba se i usmějete. Mimochodem, máte roztomilou mikinu, ta koťátka se k vám hodí..."
Než stačila cokoliv říct, odhrkal s tím svým vozíkem plným dobrot na cesty o několik sedadel dál. Hm, polomáčený za deset korun... Ty má skoro nejradši. Občas je kupovala babička, od které má tuhle mikinu. Jasně, hodí se spíš pro dvanáctiletou holku, ale babička, ta čistá duše, ji asi takhle viděla. Co to říkal o těch koťátkách? Jako by zaslechla babičku: "Náhodou, ta koťátka ti sluší, i když už nejsi malá holka", smála se babička, když viděla rozpaky své dvacetileté vnučky nad tím novým dárkem.
Než odešla do nebe (kam jinam se mohla dostat?), dala jí do života spoustu dobrých rad. Třeba aby se dívala lidem zpříma do očí a sledovala, jestli jí ten pohled vrátí. Štefan by se jí určitě nelíbil, ten často pohledem uhýbal. A co tenhle vousatý kluk, který jí vnutil ty sušenky? Vždyť se na něj skoro nepodívala... Ale jak to, že si zapamatovala, že měl pronikavé hnědé oči a husté obočí? Škoda, že si ho neprohlédla lépe.
S chutí se zakousla do sušenek, dívala z okna na ubíhající krajinu a říkala si, že je vlastně dobře, že to takhle dopadlo. Věděla, že se spolu se Štefanem ještě párkrát uvidí, musí si odstěhovat věci, vrátit klíče a tak, ale to zvládne. Snad. I když je to definitivní konec, je to vlastně svým způsobem happy end. Nechala za sebou něco, co evidentně nefungovalo a teprve teď může začít dělat věci jinak... Snad to bude lepší. Škoda, že tu nejsi, babi, povzdechla si. A vůbec, proč tu sedí jak zakuklený sněhulák s kapucou na hlavě? Ta klimatizace se, zdá se, už umoudřila.
"Tak jsem tady zpátky s tím kafem, promiňte mám trochu zpoždění, je 15.43. Doufám, že to nevadí...", přerušil její rozjímání sympatický baryton. Usmál se na ní těma pronikavýma očima. Opravdu byly hnědé. Díval se na ni zpříma, když jí podával kelímek s kafem za deset korun. Všimla si, že má nad zápěstím vytetovanou malou kočku...
"To vůbec nevadí, díky moc, už jsem v pohodě", řekla a taky se usmála. Zamilovat se můžem klidně i v 15.43. To sice neřekla a o to víc byla v šoku, když slyšela jeho odpověď.
"Tak to je dobře, nikdy není pozdě znovu se zamilovat...", zazubil se na ni spiklenecky.
"Jasně...", souhlasně přikývla. Díky moc, babi. Měla jsi pravdu. Pomyslela si v duchu.
Inspirováno volně jedním útržkem rozhovoru ve vlaku Žilina- Praha. :))
