Vždycky jsem chtěla takový ty barevný blikavý světýlka…

Jako malý dítě jsem měla samá pošetilá přání: aby místo deště sněžilo, aby Mikuláš s sebou nevodil ty čerty a nenutil mě každý rok koktat básničku o jablůňce (dodnes mi drnčí v hlavě, ale naštěstí už ji po mně nikdo nechce), aby…

…byly Vánoce víckrát do roka, aby ten kapr ve vaně byl kouzelný a splnil mi přání. Bohužel, nikdy mi nic nesplnil a navíc se vždycky někam záhadně vypařil. Starší sestra se mi snažila nakukat, že uplaval, ale to jsem jí nezbaštila, leda že by v tom měla prsty ona sama. To by jí bylo podobný.

A co jsem se tenkrát naotravovala rodiče s těmi blikavými světýlky. Totiž takovými těmi barevnými, co si lidé po domácku sami vyráběli z pomalovaných žároviček a věšeli za okna několik týdnů před vánocemi. Nesla jsem jako životní křivdu, že skoro všichni sousedi je mají, tak proč ne my. A úplně nejvíc mne zdeptalo, když mi spolužačka ze školky důležitě sdělila, že ta světýlka se tam dávají, aby Ježíšek věděl, kde bydlí hodné děti.

Tak to bylo teda úplně v háji, protože moje máma prohlásila, že něco tak nevkusnýho za okna věšet nebude, ještě to potrhá záclony a vůbec. Musela jsem pak chodit tajně s baterkou a občas bliknout z okna, aby to Ježíšek nespletl a nedonesl víc dárků o patro výš, kde sice mají na všech oknech světélkující žárovky, ale bydlí tam jen postarší pán a paní s pejskem, ale žádné děti, pokud vím, nemají.

U nás doma Ježíšek vlastně vůbec nebyl vítán, náš táta si výslovně nepřál, aby nám dětem někdo pletl hlavu takovými „hloupostmi“. Máma zase nechtěla urazit své rodiče, babičku s dědečkem, kteří byli hluboce věřící. Asi tak do mých pěti let jsme Vánoce slavili dvojím způsobem: Štědrý večer s rodiči, Popelkou nebo Pyšnou princeznou a Karlem Gottem bez jakýchkoliv náboženských rituálů a zmínky o tom, že Vánoce jsou vlastně křesťanský svátek.

Druhý den, tedy na Hod Boží, jsme šli s mámou a ségrou (táta tuhle akci zásadně bojkotoval) za babičkou a dědečkem na panelové sídliště na Pankráci. Tam se sešla v pidipanelákové 3 + 1 celá mámina rodina (cca dalších osm lidí), vždy jsme zpívali koledy, četlo se z Bible a rozjímalo, vyprávělo a vzpomínalo. Ségra, tehdy už školou povinná, musela taky přečíst nějaký ten úryvek z evangelia, legendární se stala její hláška: „slávanavýsostechbohuanazemipokojvšemlidemdobrévůle a teď už si KONEČNĚ rozdáme ty dárky?“

Dárků jsme samozřejmě vždycky dostali požehnaně, ale mě pořád vrtalo hlavou, jak je to možný, když přece nemáme za okny ta blikavá světýlka. Zeptala jsem se na to babičky, která přece musela mít v těchhle věcech jasno, když nám často (i přes tátův zákaz) vyprávěla biblické příběhy, jak to bylo s tím Ježíšem a tak. Dost ji ten dotaz zaskočil, snad i trochu pohoršil, ale vysvětlení se přeci jen našlo: Ježíšek je přece všude a nemusí si svítit na cestu. No jo, ale vykládejte něco takovýho čtyřletýmu nebo pětiletýmu dítěti. To jsem v tom měla ještě větší guláš: Jak může být Ježíšek úplně všude v jeden den a jak může vidět na cestu, když je tma jak v ranci?

Na tyhle věci už se dnes babičky bohužel zeptat nemůžu a tenkrát jsem si netroufla, aby se nezlobila, že zpochybňuji všemohoucnost syna Božího. Věřící člověk se ze mne nikdy nestal, ale tuším, že jsou věci mezi nebem a zemí, pro které nemám vysvětlení, prostě jen vím, že tam NĚKDE jsou.

Taky jsem za ta léta přišla na to, že o těch blikavých barevných světýlkách to vůbec není. Vlastně ani teď jako dospělá jsem nikdy nedávám za okno tu třpytivou  všemi barvami hýřící výzdobu, kterou už dnes koupíte snad i v supermarketu. V životě jsme doma neměli umělý stromek ani elektrické svíčky, stejně jako v mém dětství máme živý strom nebo v posledních letech už jen ozdobené větve ve váze. Prostě vše zůstalo při starém, snad jen že už nechodím blikat baterkou z okna. Blyštivých světel je ve městě už tak víc než dost, až z toho oči přecházejí. Pokud k nám chce Ježíšek přijít, tak se určitě staví i tak.

Někdy je fajn dívat se jen tak do tmy, nejkrásnější je ta tmavě modrá ozářená stříbrným měsícem. Dívám se a čekám, až přijde. Kdo nebo co? Já přesně nevím, třeba jen ta dávno zasunutá vzpomínka, že jsem zase ta malá holka, mám pošetilá neuskutečnitelná přání a že jsou zase (pokolikáté už?) Vánoce a tam někde mezi nebem a zemí se dějí VĚCI, pro které nemám vysvětlení.  

(Jaroslav Hutka, Ježíšek)