Výluka tramvají stmeluje národ

Kdo jezdí MHD den co den, je připraven téměř na vše. Zvolený dopravní prostředek nemusí nutně dodržovat předtištěný jízdní řád, někdy vás zaveze někam úplně jinam a není vůbec vyloučeno, že právě ten váš spoj bude mít výluku,…

…zrovna když to nejméně potřebujete. Tomu se říká Osud. Nesvalujte to na špatný stav vozovek, kolejí, elektrického vedení či technické závady vozů, a jiné lidské rukou ovlivnitelné faktory. Je to zkrátka něco mezi nebem a zemí, jestli ten den dorazíte včas a bez úhony, tam kam chcete. Berte to z té lepší stránky, kde jinde posbíráte tolik nezapomenutelných zážitků a seznámíte se s novými lidmi za pár korun?

Když zazní z reproduktoru u stanice metra hlas: „Vážení cestující, omluvte dočasné přerušení dopravy tam a tam…“, zůstávám v klidu, moje tepová frekvence se nezvýší ani dočasně nepřeruší. Spořádaně vyčkávám na náhradní dopravu v hloučku lidí, který se každou chvíli neuspořádaně rozrůstá v dav, takže počítám, že by dopravní podnik měl přistavit minimálně menší nákladní airbus, aby tu masu vůbec pojal.

Mé předpoklady se samozřejmě ukáží být mylné. Po půl (i více) hodině se dovalí zpola zaplněný bus běžné velikosti. Lidé se do něj hrnou jak přívalová voda všemi myslitelnými otvory. Kdo netrvá na tom, že musí mít kolem sebe dostatek dýchatelného vzduchu, možná se i prodere dovnitř. Chce to trochu "tý asertyvyty", řekla prostorově výrazná dáma a výrazným šťouchem vlastního těla mne vmáčkla do dveří nafukovacího busu. Ještě že mne nezašlápla.

„A kam nás to vlastně doveze?“, strachuje se stará paní vedle mne.

„Hlásili, že na Bulovku“, opáčí někdo z těsně upěchovaného davu. Tudy by nepropadl ani špendlík.

„Nevěřte tomu, pani“, ozve se jakýsi skeptik, „ taky to může jet jinudy. Oni můžou všechno“, praví zasvěceně.

Právě když dumám o tom, kdo jsou „Oni“ a co všechno mi můžou, dostane se mi náležitého vysvětlení od jiného odborníka na místní poměry: „To víte v tomhle státě… Ale náš národ si vždycky se vším poradí, nás ani nemusí řídit ta ……. vláda. Úplně stačí tyhle řidiči, ty sou stejně neschopný. Tohle kdyby se stalo někde v Japonsku nebo v Severním Koreji (pán se asi spíše vyznal v politologii než v zeměpise), tak by byli úplně v…“

„To jo“, přizvukoval souhlasně další politický komentátor, „ ale, že takovýhle věci vždycky hezky stmelují náš národ, co?“

Což o to, „stmelení“ jsme byli důkladně. Pán za mnou byl ke mně přitmelen tak pevně, že jsem si myslela, že budu mít záda vytapetovaná vzorkem jeho košile. Jestli tuhle skrumáž někdy někdo roztmelí…

„No jen abysme nedojeli až někam na Karlštejn, to minule když byla objížďka…“ , začal opět někdo rozdmýchávat optimistickou atmosféru.

„Prosím vás“, zděsila se zase ta starší paní, „ a to myslíte, že tam tyhle koleje vedou?“

„Jo pani, v tomhle státě, je možný úplně všechno…“, uklidnil ustaranou cestující nějaký Všezvěd Všudybud.

„Panebože, tohle už je tů mač“, utrousila náctiletá slečna. Mile mne překvapilo, že ta mladá dívka vzývá nebeského Stvořitele. Její vrstevníci v podobných situacích spíše oslovují různá hospodářská zvířata nebo si opakují neformální výrazy z oblasti lidské anatomie. Tu „ingliš“ frázi, jsem už možná někde slyšela, že by na hodinách angličtiny?

Dojeli jsme na Bulovku, pesimistova prognóza se nenaplnila. Takže Karlštejn možná až příště, třeba tam mezitím propojí koleje. S pánem za mnou, se kterým jsme si byli tak blízcí, doslova jsme k sobě přilnuli, jsme se ani nerozžehnali, ani si nevyměnili vizitky, ale jen pár obtisků (já jeho knoflíků od košile, on měl zase zvěčněnou přezku mé kabelky kdesi na boku). Tak nějak jsme se od sebe odtmelili, protáhli zkřivené končetiny a každý si kráčel svou cestou.

Každá legrace jednou končí. Náhradní doprava jela nabrat další valnou hromadu brblajících cestujících, kteří už dávno měli být někde jinde a teď budou nuceni mačkat se jak sardinky, vyslechnout si přehled politických a celospolečenských nešvarů a zlořádů a zaručené recepty jak to dělat lépe.

Tohle ti chudáci, co trčí den co den v dopravní zácpě ve svých osobních automobilech, rozhodně nezažijí. Ti si tak maximálně mohou zanadávat sami pro sebe, ale stmelovat se s národem – to jim je odepřeno.

Přichází o hodně.