Víc než jen knížka...

Objevila jsem z čista jasna kousek svýho mládí. Úplně náhodou, jak už to tak bývá. Padla mi do ruky knížka, kterou jsem zhruba před třiceti lety hltala jedním dechem. Bylo mi šestnáct nebo sedmnáct a vůbec to pro mne nebyla ...

...bezstarostná doba. Docela jsem se ve spoustě věcí plácala ode zdi ke zdi a hledala jsem odpovědi na svý pubertální tápání a nejistoty asi hlavně v knížkách a mezi lidma, kteří nešli úplně s "hlavním proudem".

U nás ve třídě se takovým existencím, co nechodily na diskotéky, neměly značkový džíny a jiné vymoženosti z Tuzexu, poslouchaly písničky z Porty a jezdily o víkendech na vandry nebo sázet stromky s Brontíkama, říkalo opovržlivě "folkaři".

Tak něco takovýho jsem byla já.

Na to konto jsem byla pro některý spolužáky asi dost za mimoně. Občas to bylo docela ubíjející přijmout fakt, že mne někdo hodnotil jen podle oblečení a toho, jak trávím volný čas. Nicméně, nic by mě tenkrát nedonutilo vyrazit na "diskošku" ověšená různými cinkrlátky a kroutit se do rytmu songů Michala Davida, Sagvana Tofiho nebo pop music ze Západu typu Modern Talking, Alphaville, Falco a jiných, které u nás frčely v osmdesátkách. To nebyl úplně můj šálek čaje.

Doma jsme poslouchali trochu retro: Suchýho a Šlitra, Vodňanskýho a Skoumala nebo Spirituál Kvintet. Když tehdy starší ségra přinesla domů na vypůjčených kazetách nekvalitní nahrávky z koncertů Nohavici, Plíhala nebo Čp8, bylo to pro mne úplně jak zjevení. Opisovala jsem si nábožně jejich vtipný a poetický texty a říkala si: "Jo tohle je přesně ono!"

Začala jsem sepisovat svoje vlastní básničky nebo různý pitomosti, co mne zrovna napadly. Bohužel nebo možná bohudík, valná většina těchto neumělých a kostrbatých dílek skončila někde v koši nebo jsem je po letech odkudsi vylovila  a zahanbeně roztrhala, případně se moje "sebrané spisy" definitivně ztratily při stěhování a tak různě.

Zhruba v tý době jsem taky "objevila" písničky od Simona a Garfunkela, Pink Floydů nebo Jethro Tull, který se vůbec nepodobaly těm kolovrátkovým diskotékovým, s prominutím, odrhovačkám. Začala jsem se pídit po tom, co to vlastně zpívají. Se svou tehdy dost chatrnou angličtinou jsem s bídou rozuměla asi tak každýmu patnáctýmu slovu. 

Pak mi kdosi půjčil na pár dní naprosto úžasnou knížku "Víc než jen hlas"  (vydalo nakladatelství Práce v roce 1980), kde byly přebásněný texty písničkářů Paula Simona, Bulata Okudžavy, Leonarda Cohena, Boba Dylana a dalších.

Tenkrát existovaly pouze takový ty zapáchající lihový kopírky, no a veřejný kopírovací služby - tak to ani náhodou! Tak mi nezbylo nic jinýho než po nocích opisovat a opisovat alespoň některé z těch básniček. Ta knížka byla v knihkupectvích samozřejmě naprosto nesehnatelná. Jediný výtisk, který měli u nás v knihovně, prý někdo ukradl.

Když jsem těsně po maturitě pracovala rok v  laborce jednoho výzkumáku, chodili jsme o polední pauze do Tržnice, kde se občas konaly burzy knížek. Daly se tam sehnat, samozřejmě za výrazně vyšší ceny, různý podpultový tituly, na který náruživí čtenáři stáli sáhodlouhý fronty před vybranými obchody s knihami. Většinou se dostalo jen na ty, kdo přišli dříve.

Na jedný z těch burz se na mě málem usmálo štěstí. Už jsem po té knížce "Víc než jen hlas" sahala, ale chybělo mi asi padesát korun. Než jsem je vydyndala na kamarádovi, knížku mi před nosem vyfouknul nějakej chlápek. No prostě pech!

Světe div se! Byla to náhoda či osud, ale mě se včera po téměř třiceti letech ta knížka dostala do ruky znovu. Šli jsme s rodinou na výstavu Czech Design Week do Špálovy galerie v Praze. Mimochodem, je to velmi zajímavá, sice už trochu omšelá, budova z první republiky. Když jsme prolezli všech pět pater výstavy, vrátili jsme se zpátky do suterénu, kde patrně kdysi byla tančírna.

Teď jsou tam v otlučených policích bez ladu a skladu naskládaný hromady antikvariátních knih. Jen tak z náhlýho popudu jsem zabrousila k regálu Poezie. Vedle řady mayovek, atlasu hub a Vítězslava Nezvala se krčila knížka s trochu už poničenou paperbackovou vazbou. Ta knížka, kterou bych tenkrát před třiceti lety málem platila zlatem, je teď moje za pouhých pět korun!

Časy se mění, ale některý věci zůstávají. Nedávno jsem si při vaření pobrukovala jednu písničku, která je mi velmi blízká. Tady je kousek jejího českýho překladu:

Písnička pro ty, co ji potřebují (Song for the Asking, Paul Simon)

Tady je má písnička

pro ty co ji potřebují

stačí říct a písnička je tady

to je můj popěvek

pro ty co si z něj něco vezmou

Poslouchejte netočte se zády

na tuhle chvíli jsem čekal

celý život