Velmi osamělý chodec...

Možná je tenhle příběh o mně, o někom z vás, nebo tak trochu o všech... I když jsme třeba obklopeni spoustou smějících se lidí, někdy jsme sami... Možná, že někdy chceme být sami, protože je pro nás těžké vysvětlit proč vlastně...

Byl to jeden z těch slunečných dní na sklonku podzimu. Sluneční paprsky se praly s větrem, kdo ten den zvítězí. Mrazík dýchal na trávu a na kaluže a nechal ty dva být, ať se klidně hádají, protože věděl svoje. Máme tu začátek Adventu, za pár týdnů vládu převezme zima a já si teprve přijdu na své. To budou tance na ledě, to bude klouzačka, liboval si škodolibě mrazík. Hlavně aby se stačily schovat poslední živé kytky, protože já umím vykouzlit jen ty z ledu...

Loni touto dobou byl všude předvánoční frmol. Lidi obléhali nákupní střediska, všude vyhrávaly koledy, až z toho bolely uši. A letos nic. Tedy skoro nic. Místo toho si špacírujou po parku, jako by se nechumelilo, pomyslel si mrazík. Tedy ono zatím nechumelí, ale počkejte, za pár dní se dočkáte... Že bych šel trochu poškádlit toho chlápka, co sedí támhle na lavičce? Vypadá trochu posmutněle. Až mu zalezu za nehty, hned se bude tvářit jinak.

---------------

Karel si tu neděli odpoledne vyšel ven, jak měl za pěkného počasí ve zvyku. No dneska si raději vezmu čepici a zimní kabát, přemítal. Nějak tam pofukuje a slunce se co chvíli schovává za mraky. Mám si vzít i rukavice? Určitě pěkně mrzne. No tím asi nic nezkazím, mluvil si tak sám pro sebe...

Když se teple oblékl, vyrazil sám směrem k parku. Sám, protože s kým také? S dcerama už si jen občas telefonuje. Vnoučata mají po škole samé kroužky a jiné zajímavější činnosti. No teď zrovna asi ne, když musejí být celé dny doma a ani se nemohou setkávat s kamarády. Vídají se jen přes tu obrazovku počítače. To asi není úplně ono. Dcery mu taky chtěly koupit nějaký ten notebook a zaplatit internet. Ale co by s tím na stará kolena dělal? Raději si chodí popovídat se stromy a ptáky do Stromovky.

Tedy povídá si s nimi jen v duchu. Tuhle se mu nějaké puberťačky smály, že si povídá sám pro sebe. Hele, ten dědek se asi zbláznil, ke komu to mluví? Řehtaly se na celé kolo, až se prohýbaly v kolenou. Taky budou jednou starý, husičky bláznivý, pomyslel si Karel. A taky třeba budou samy, až jim zemře životní partner nebo pejsek, se kterým si byly zvyklé povídat.

No jo Rézinka, ta už je taky v nebi stejně jako Maruška. Jenže v tom psím, a nebo je nebe společné pro všechny? Tohle mu nebylo nikdy moc jasné. V otázkách víry byl vždycky úplně vedle. Marie ho dotáhla do kostelíku maximálně tak na Dušičky nebo na Půlnoční. No prostě nikdy neměl příliš potřebu řešit, co bude PAK. Ale někomu to třeba pomáhá, aby nebyl tak sám.

Rézinka byla až do letošního jara jeho věrná parťačka. Ale pak ho zradila a odešla za duhový most dříve než on. Dcery mu chtěly pořídit jiného voříška, ale on odmítl. Doba je nejistá, kdo ví, kde budu já za pár měsíců. Kdo ví, jestli se to třeba zlepší, a nebo bude ještě hůř. Karla už asi hned tak něco nepřekvapí, prožil toho v životě už tolik. Nezávidí těm mladým, že mají tolik let před sebou. On už si ty svoje, ať už byly jakékoliv, odžil. Nestěžuje si, i když je mu občas trochu smutno. Prostě tak to je...

Dneska tedy pořádně mrzne, otřásl se Karel. Nejvyšší čas zvednout se z lavičky. Ještě musí zkontrolovat, jestli jsou krmítka plná. Pro jistotu si nosí s sebou zásoby zrní. Teda tady je dnes lidí, zakroutil hlavou. Co tady všichni dělají, jakto že neshánějí vánoční dárky? On ty svoje už pro jistotu nakoupil už v září. Co kdyby zase zavřeli obchody. A jo vlastně, ony jsou ty obchody zavřený. Tak alespoň není v parku tak sám...

----------

Tahle malá banální úvaha tak nějak vyplynula, když jsem se probírala fotkami pořízenými asi před týdnem. Já osobě tohle období před Vánoci nemám ráda, stresuje mne to šílenství kolem, ale letos je všechno pochopitelně jinak. Včera jsem se mihnula v jednom z otevřených obchodů a světe div se, snad poprvé po dlouhé době mi nevadily koledy v pozadí. Asi proto, že neřvaly tak nahlas, nebo možná to bylo i tím, že mi mezi jednotlivými písničkami nikdo nevnucoval, co všechno musím ještě nakoupit, aby bylo vše megasuperúžasný. O tom ty Vánoce nejsou, ale to už se jen opakuji.

Letos je všechno jinak. Ani nemám čas se stresovat z Vánoc, protože vše přehlušily stresy z jiných věcí. Ani jsem nestihla napsat "dopis Ježíškovi", jakože, přiznám se, jsem ještě nikdy v životě mu žádný nenapsala a asi tuto nepsací tradici porušovat nebudu.

Přeji vám všem klidné dny. A jestli jste momentálně velmi osamělí chodci, kterým je občas smutno, tak to asi tak má být. Nic není jako dřív, ale to není definitivní...

Tak zas někdy příště.:))