veď mě dál, vždyť i já, tam kde končíš, chtěl bych dojít, veď mě dál cesto má.
Zpěvák Pavel Bobek došel na konec své cesty. Vstoupil do dvorany slávy na věčnosti. Zůstane tu po něm další prázdné místo.
Jeho písničky si zpívám a poslouchám už téměř třicet let. Jsou nadčasové a nezestárly. To jen člověk, bohužel, stárne a když se završí jeho dny, odchází.
To my co tu zatím ještě zůstáváme, s úlekem zjišťujeme, že kolem nás ta nějak tiše a nenápadně plyne čas. Když se podívám na fotografie Pavla Bobka a zaposlouchám se do písniček, které zpíval před třiceti lety nebo před nedávnem, vidím, že i když jeho vlasy už zbělely, je to stále svěží ´kluk´, jak sám o sobě řekl v jednom rozhovoru.
Byl.
Bolí mě mluvit o něm v minulém čase, ale je to nezvratná realita. Člověk je ve fyzickém slova smyslu pomíjivý, ale to proč si ho vážíme, po něm zůstane.
Pavel Bobek byl pro mne příkladem čestného a rovného chlapa, který se nikdy nezaprodal politickému režimu, ve které většinu svého života žil. Vždy si šel vlastní cestou a nedbal příkazů ´shora´ a toho, co se komu líbí nebo nelíbí. Po roce 1989 nepodlehl novým trendům nové doby. Zůstal sám sebou. Nikdy nemusel svoji ´značku´ prodávat pod cenou.
Nebyl na vrcholku hitparád a nevezl se na momentální módní vlně, aby záhy zhasnul a upadl v zapomnění jako leckterá ´hvězdička´. Nepodbízel se publiku, nestal se ani megastar, která vyprodává Strahovský stadion, přesto byl stálicí.
Jeho hvězda teď svítí už někde velmi daleko a je určitě v dobré společnosti.
Patřím k těm, kdo si vzpomínku na něj uchovají hluboko v srdci vedle těch, po kterých tu také zůstala prázdná místa. Dál si budu zpívat a poslouchat jeho písničky a třeba v nich najdu něco nového - milého, lidského a moudrého.
Sbohem pane Bobku, budete mi moc chybět. Dnes ráno je mi smutno ..........."kéž mi zvony ranní písní na prášek srdce rozmělní".
