Vánoční stromek

Jako malá jsem donekonečna poslouchala na gramodeskách Spejbla a Hurvínka. V tento čas se mi vybavuje zvláště jedna scénka - o tom jak Taťulda zakoupil vánoční stromek a pak z něj za pomoci pilky a vrtáku vyrobil, no hádejte co…

Tahle příhoda se totiž skutečně stala i v mém vlastním životě. Možná si ji nevybavuji až tak úplně přesně, ale nikdo mne nemůže opravit: „Takhle to přece vůbec nebylo“, protože hlavní aktéři už bohužel nejsou mezi námi.

Na detailech nesejde, tenkrát jsem ještě byla dítě a vánoce pro mne byly tajemné, voňavé, barevné, neuchopitelné, ale hlavně překrásné svátky. K mému naivnímu štěstí leckdy stačil pohled do výloh obchodů vyzdobených lesklými skleněnými koulemi, dřevěné ohrady se stromky a kádě s kapry, kteří bezmocně lapali po dechu a poulili očima.

Tyto nezbytné propriety se objevily na scéně krátce poté, co z ulic zmizely plakáty připomínající VŘSR. Teprve pak mohly obchody vytáhnout ze skladu zboží, které si schraňovali na vánoce a televizní zpravodajství, pro změnu, ujišťovalo národ, že výroba svíček a vánočních ozdob jede na plno, takže se svátky, jak se patří, vydaří. Pak už nezbývalo nic jiného než čekat a těšit se, když už TO konečně přijde.

Jako dítě jsem pochopitelně nemusela řešit, co, jak a kde sehnat nebo zařídit. Bylo to tak nějak samozřejmé, že v den D bude stát v obýváku krásný stromeček, který jsme si my děti směly samy ozdobit (s ´nepatrným´ dohledem dospělých). A pod tím stromkem se pak večer odkudsi objeví spousty dárků a na stole budou hromady dobrot: cukroví, ořechy a dokonce možná i pomeranče!

Konečně se dostávám k té ´veselé´ rodinné historce o vánočním stromku. Pamětníci si nepochybně vzpomenou, jak to tenkrát chodilo. V nabídce byly zejména opadavé smrčky. Kdo chtěl nějaký pěkně rostlý strom vyhovující velikosti, musel přijít dříve. Borovice tu a tam také nějaká byla k mání, ale na ty se musela stát fronta. Jedličky byly známkou luxusu a daly se sehnat jedině ´pod rukou´ od známých.

Naše rozvětvená rodina každý rok slavila Boží Hod u babičky a dědečka. Říkali jsme tomu, že jdeme ´do paneláku´, neboť pražská babička a dědeček měli přízvisko ´panelácký´. Představte si tedy pidi 3 + 1 na sídlišti postaveném koncem šedesátých let. Když jste chtěli v předsíni rozpažit (třeba při svlékání kabátu), jedna vaše ruka se ocitla v ložnici a druhá mířila do koupelny. Pak se vešlo do obýváku o něco většího než předsíň.

Než se vstoupilo do slavnostně nazdobeného obýváku, který byl centrem všeho dění, babička nás tradičně, rok co rok, ještě před dveřmi bytu se starostlivým a omluvným výrazem ve tváři varovala: „Hlavně prosím neříkejte před dědečkem nic na téma ´stromek´, on by se rozčílil“.

Tak tedy vstupujeme spořádaně jeden po druhém (abychom se tam všichni vůbec vešli) do obýváku a vykřikneme naráz obdivem: „Jůů a jééé“. Když spočine zrak na stromku, raději nevykřikujeme nic a slušně se usadíme.

Asi tak někdy mezi čtvrtým a pátým chodem tradičně úžasného menu, zrovna když se dědeček shání po otvíráku na láhve, se k nám babička potajmu a spiklenecky přitočí a vysvětluje: “když on si to dědeček nikdy nenechá vymluvit, že nemůže domů přinést první stromek, který mu přijde pod ruku. Tohle není prvorepubliková vila jaké před léty...Vždycky popadne ten největší dvoumetrový s větvemi až kdovíkam a pak to takhle dopadne“, ukazuje babička na žalostně vypadající jehličnan, který se stydlivě krčí v koutě místnosti. „Zabýval se tím stromkem dva dny, zatímco já jsem pekla a vařila !“

Nenápadně si prohlížíme ´umělecké´ dílo ze všech stran. Dědeček býval architekt, takže v sobě nezapřel smysl pro symetrii. Jenomže co se dá vyrobit z původně dvoumetrového stromu s asi tak miliónem větví, když se má vejít do panelákového bytu tak, aby mohlo přijít dalších osm hostů a nemuseli mít jehličí až na talíři? Tuhle se to uřízne, támhle se k amputované větvi naroubuje jiná menší, tady by to chtělo trochu podepřít klínkem kvůli balancu a tak podobně. A výsledný dojem, že stromek stojí poněkud ´našišato´, se zamaskuje závěsem.

„Hlavně k tomu stromku nechoďte támhle zleva!“ Špitne ještě konspirativně babička, když se dědeček blíží s otevřenou láhví vína. A pak už se všichni můžeme s nadšením věnovat tomu, proč jsme vlastně přišli: koledy, hádanky, vypravování, rozdávání dárků, sladkosti a všudypřítomná pohoda.

To už je všechno strašně dávno, ale ty vzpomínky jsou stále živé. Nedokonalý stromek nikdy nikdo z nás nekomentoval, protože o ten tu přece v ty sváteční dny vůbec nešlo.

Posledních deset let nákup stromku necháváme tradičně asi tak na třiadvacátého prosince. Vyrazí celá rodina a hlasujeme, který porost z nepřeberného výběru se nám líbí nejvíce. Na jednom jsme se shodli už před léty celkem jednoznačně a bez hádek – žádný stromek z umělé hmoty!

Letos tomu bude nejinak, pouze jsem před pár dny suše poznamenala, že by snad už konečně mohl zmizet z balkónu ten suchý pahýl z loňska.