V džungli velkoměsta...

V tomhle podchodu přepadají i za bílýho dne, varovala mne jedna známá. Jenže mně se nechce lézt přes čtyřproudou silnici a tramvajový koleje v místech, kde mne spíš něco porazí, než že se na mne vrhne zvrhlík s nekalými úmysly...

Proto raději čas od času v tomhle podzemním přechodu pro pěší riskuji svůj život vyzbrojena nulovou znalostí bojových sportů a zásad sebeobrany. A to jsem si navíc sebou jednou vzala i foťák! Zatím mne naštěstí (musím zaťukat na betonové zdi) v těchto místech ještě nikdo nepřepadl, zato mne napadla následující báseň.

Ale jo, asi to je báseň ve volným verši. No posuďte sami. :))

Výhružně a hladově
oči v šeru svítí
Chystá se ke skoku,
ladně prohne hřbet
a naostří drápy,
když vybírá si oběť
v tý betonový džungli,
kde je každý lovcem
a zároveň kořistí.

Kdo bude další?
Chlapec co si hraje
s lesklou placatou věcí,
ve který poskakují malý
barevný bubliny?
Nebo ta paní se žlutou
igelitkou z Billy?

Ha! Blíží se moje chvíle!     

Nevinné děvčátko
s dvěma culíky
a mikinou Hello Kitty
vytáhne z batohu
podivný váleček.

Au! Dostal jsem zásah!
Opice na lijáně
na mne hloupě zírá
i ten vrásčitý leguán
se mi drze směje.
Už nejsem pánem džungle,
ale počmáraný šašek.                

A to malé děvčátko,
co znectilo mou důstojnost,
vesele se zazubí
od ucha k uchu,
pohodí svými culíky,               

s pohledem plaché laně
a skokem gazelím
bere schody po dvou.
Nastoupí do tramvaje
číslo deset, co jezdí
do džungle velkoměsta,
kde každý je lovcem
a zároveň kořistí.
 

-----------------------------------------------

Tak zas někdy příště. :))

Vyfoceno v jednom podchodu na pražském sídlišti.