V dobrém i zlém

Čí to byl ksakru nápad? Zahřmělo. Blesk rozčísl tmavě šedou oblohu. Z těžkých mraků se valily nepřetržité proudy vody.  A k tomu všemu poryvy větru jako by soutěžily s deštěm, kdo je silnější a mohutnější. Prostě Boží dopuštění.

Dešťové kapky šlehaly nepříjemně do obličeje. Olina se choulila v podřepu k malé skalce. Kdyby jen mohla zvednout zrak, metala by stejné hromy a blesky, které teď křížem krážem protínaly nebe. Místo toho jen drkotala zuby a vzývala všechny svaté, ať už to přestane.

Pitomá horská túra! Pitomá dovolená!

Ona chtěla jet k moři, slunit se na pláži, poslouchat něžné šplouchání vlnek, popíjet víno…. Vybrala úžasný zájezd do Itálie, ani nebyl moc drahý, jenže…..K moři prý jezdí kdejaký snob, prohlásil opovržlivě Marek a navíc ta neskutečná nuda – jenom tak se válet v písku a nechat se opékat na slunci. Takže nakonec jeli do Tater.

Ten týden se to ještě dalo vydržet. Úplně jí stačily ke štěstí brynzové halušky a cimbálovka nebo výlet autobusem za historickými památkami. Dokonce se podvolila, že vyrazí zubačkou pod Lomnický štít. A tím byla pro ni dovolená na Slovensku završena. Ne však pro jejího přítele.

Byl přímo fanaticky posedlý túrou po hřebenech. Den co den vymýšlel nové trasy. Nakonec ve slabé chvilce souhlasila, že půjde s ním. Totálně ji zblbnul u sklenky vína a slaných mandlí. Jejich předposlední večer na (patrně poslední) společné dovolené měl původně nádech romantiky: hudba, víno a snad i něco více…, kdyby se nezvrhnul v přípravu na ten šílený výlet.

„Vem si jen to nejnutnější, čeká nás něco přes třicet kiláků“, kladl jí na srdce Marek. Místo láskyplných slůvek a něžných objetí udílel rozkazy jako horský vůdce před důležitou expedicí mezinárodního měřítka.

Se skřípějícími zuby Olina zabalila pláštěnku, opalovací krém, jídlo na cestu, polní láhev a kašmírový svetr. Nakonec potajmu přihodila do báglu i pár zbytečností jako zrcátko, pomádu na rty a pořádný kus čokolády. Mohla by se hodit v nouzi nejvyšší.

Druhý den v pět ráno je přivítal mlžný opar a nevlídně se kabonící nebe. „Brzy se vyjasní, uvidíš“, ujišťoval ji Marek.

To teda viděla!

Jsem milující empatická partnerka, holka do nepohody, přemožitelka velehor, atd. atd., opakovala si Olina pořád dokola, když funěla do kopce v pevně sešněrovaných pohorkách. Po patnácti kilometrech a dvou puchýřích na nohách byla na pochybách, jestli není blbá kráva. Dostavila se psychická a fyzická krize. Nebe bylo stále temné a její myšlenky ještě temnější.

„Miláčku, vidíš támhle tu horskou boudu?“ Zaslechla odkudsi dva tisíce mil nad sebou. „Tam si na chvíli odpočineme a něco zakousneme“, prohlásil blahosklonně vůdce výpravy.

Nevidí nic, nejraději by zakousla svého tyrana, ale slůvko ´horská bouda´ jí vlilo do žil novou naději, a tak ze sebe vyždímala poslední zbytky energie a plahočila se dál naznačeným směrem.

Jak bylo krásně a útulně v teple pod střechou! Dali si kafe a palačinky se šlehačkou, napsala pohledy kamarádkám, něco ve smyslu: "Stále ještě žiju, ale kdybychom se už víckrát nesetkaly....." Těšila se na horkou vanu a hlavně měkkou postel v hotelu. Velehor už má plný zuby. Chce zpátky do civilizace.

Jenže…Marek si usmyslel, že dodrží původně naplánovanou trasu. Magor! Šílenec! Proč si nezabalila do batohu nějakou zbraň, kterou by ho přiměla k ústupu? Jediný donucovací prostředek, který měla při ruce – hysterický pláč, totiž v nadmořské výšce nad tisíc metrů nefungoval.

"Chci zpátky, už nemůžu, nenávidím tě, proč mne táhneš do těch horoucích pekel?" Fňukala, prosila, vyhrožovala, snažila se předstírat nervové zhroucení v kombinaci s malárií a ´nadmořskou´ nemocí. Nic platné.

Hysterka. Marek se zatvářil zklamaně, údajně měl pro ni na vrcholku hor připraveno překvapení. Hádej co: je to malé, lesklé a kulaté. Když mu včera večer nakukovala do batohu, uviděla tam plastovou krabičku. Hm, jen jestli to není kompas! Pomyslela si Olina skepticky.

Správce chalupy je varoval, aby nevyráželi na hřebeny. Prý se žene pěkná čina. Ále, kdo ví jestli, mávnul Marek bezstarostně rukou. Na horách se počasí mění každých pět minut. Tenhle ´deštíček´ se přežene, než bys řekl švec a zase vysvitne slunko. Přece si nenechají ujít ty nádherné výhledy z hřebenů.

„To jsou teda výhledy!“ Zuřila Olina. Marek je sadista! A taky sebevrah. Jestli je rovnou nezabije blesk, zemřou na zápal plic nebo podchlazení. Je promoklá až na kost. K čertu s pláštěnkou v tomhle silném větru! Vypadá v ní jak montgolifiera, jen vzlétnout. Proudy vody jí zatékají pod kapuci, na těle nemá ani centimetr čtvereční suchý. Navíc nejspíš zabloudili. Poslední značku minuli, ještě než se spustila ta pohroma.

Marek důležitě vytáhnul ze svého batohu krabičku. To si teda vybral chvíli!

V krabičce byl opravdu kompas. Jak překvapivé! Chtěla ho ukamenovat a ještě pro výstrahu napíchnout na kůl! To co na Marka vzápětí zařvala, naštěstí přehlušil rachot hromu. Ona taková jemná slušně vychovaná dívka se uchýlila k takovým výrazům!

Už jí bylo všechno jedno, bouřka, vichr i slejvák. Půjde zpátky, i kdyby ji to mělo zabít. V opačném případě totiž hrozilo, že by se dopustila vraždy ona sama. Vyrazila směrem, kde tušila onu útulnou horskou boudu. Jak se tam nakonec dostala, nemá nejmenší tušení. Jen si vybavuje, že si cestou na kuráž prozpěvovala na celé Tatry něco na způsob ´Skal a stepí, divočinou´ nebo tak nějak. Pak uslyšela jakési hlasy, kterým sice vůbec nerozuměla, ale připadaly jí jako rajská hudba. Blekotala cosi v jazyce, který naprosto neovládala: „Was? Nein? Bitte?“.

Kdosi jí posadil k roztopeným kamnům, půjčil jí flanelovou košili a obrovské tepláky, do kterých by se vešla i se zbytkem rodiny včetně babičky. Třásla se zimou, rozčilením a vzteky. Upíjela horký čaj s rumem a ukusovala z tabulky čokoládu, která jako zázrakem zůstala suchá.

„Toto je to najlepšie na nervy“, chlácholili jí její zachránci. Ale co je ´najlepšie´ na zklamané city?

Druhý den v hotelu Olga mlčky balila věci. Marek kolem ní našlapoval opatrně jako v minovém poli a pokoušel se asi o stopatnáctý usmiřovací manévr. Podával jí balíček zabalený v barevném papíře.

Hm, to si to jako u mě chce vyžehlit pitomou bonboniérou? Z očí jí sršela nenávist a opovržení.

„To jsem ti chtěl dát tam nahoře, však víš… Ne, počkej, než mi to hodíš na hlavu, tak to prosím tě rozbal……MOC tě prosím!“

Netečně otevřela modrou krabičku. Mezi bonbóny ve zlatém staniolu cosi nahmatala. Zlatý řetízek s malým ozdobným medailonkem.

„Než mi řekneš, že jsem vůl a debil a….cokoliv jiného tě napadne….vezmi si tenhle medailonek. Táta ho dal kdysi mojí mámě právě v Tatrách. Ty víš, že před pěti lety zemřel, tak jsem ho zdědil pro svoji budoucí....“, Marek nejistě polknul poslední slovo.

Bylo tam vyryto: "V dobrém i zlém".

"A jseš si jistý, že zrovna my dva?" Zeptala se Olina pochybovačně.

"No, za pokus to snad stojí, ne?" Zatvářil se prosebně Marek.

Já se z něj picnu, pomyslela si Olina. Mám mu dát ještě jednu šanci? Budu mít dostatečně silné nervy na společný život s Markem? Nepotáhne jí příště někam do Himálaje?