Už zase brzy budu skákat přes kaluže...

Dala jsem si trochu pauzu. Možná, že nebylo o čem psát. Možná, že vše podstatné za mě napsali a řekli jiní. Během několika posledních měsíců jsem neprodělala mozkovou obrnu, ale spíše jakýsi "mentální lockdown". Prostě takovou...

...menší degeneraci základních životních návyků. Představte si pět měsíců domácího zaracha, kdy chodíte obutí neobutí, oblečení neoblečení, jezdíte nejezdíte do práce, mluvíte s někým, koho vidíte jen jako kulatý obrázek na černé obrazovce... a tak podobně.

Takže zítra ráno v půl sedmé si na sebe vezmu něco jiného než tepláky a vytahané tričko, zkusím najít nějaké jiné než strakaté ponožky z Dedolesu (to jsou takoví ti tančící křečci, kdybyste se nechytali...) a vyrazím po pěti měsících do skutečné práce, kde snad, doufejme, opět uvidím tváří v tvář většinu svých svěřenců.

Už na sebe nebudeme přes monitor hulákat: "Maruško, slyšíme se?", "Haló, je tam někdo?", "Pančelko, vy se nám nějak sekáte", "Vy nesdílíte", "A jo, já už zase zapomněla kliknout na Sdílení...", "Pardon, právě mi přivezli pizzu, můžete mne dozkoušet za chvíli?" atd.

Snad se na sebe nebudeme po tak dlouhé době hned mračit - to se naštěstí pod rouškou nepozná. Snad to odhadnu z pohledu jejich očí: konečně snad brzy budou věci zase v normálu...

Snad už zase brzy budeme skákat přes kaluže, užívat si běžných každodenních věcí, sdílet společně radosti i starosti (nejen obrazovku počítače). Zvládneme to? Postupně, krok za krokem, asi jako když člověk se zatnutými zuby leze do ledové vody...

Snad to nebude ledová sprcha. Snad si nebudeme připadat jako opaření. Snad nebudeme mít ve tváři (pod rouškou) vyděšený výraz. Asi takovýhle:

Tyto fotky vznikly náhodou při včerejším výletu v okolí Liběchova (u Mělníka), pocity jsou autentické.
Přeji všem, kdo se, podobně jako já, zítra vrací zpět do reality (snad) hodně štěstí.

Tak zas někdy příště. Snad ještě někdy něco napíšu. Uvidíme. :))