Už aby ty blbý prázdniny skončily...

Nacvakaná tramvaj se šine letním parnem po rozžhavených kolejích. Lidé se vrací z práce, skupinka dětí pro změnu z výletu. Hlavně přežít to vedro! Něco mi funí za zády. Aha, malý chlapec si na tyči hraje na netopýra nebo možná...

...na nějaký druh opice - to se totiž podle závěsu na tramvajový tyči dost těžko pozná. Každopádně mu to jde velmi dobře, na to jak je malý, tak sedm nebo osm, šplhá mrštně do výšek, kam by dosáhl leda tak dvoumetrový habán. Pak trošku nebezpečně rozkmitá své drobné tělo a...

"Máro!" vyštěkne ostrý hlas jednoho z vedoucích "co jsme si doma říkali o chování v tramvaji?"

"Já už si nepamatuju", odpoví bezelstně Mára.

"Co ta tyč, Máro?!"

"No, je moc vysoko a klouže, už se asi neudržím", připustí malý opičák a bleskově sjede dolů, přičemž mne lehce nakopne.

Ten malý rarášek mi tak trochu připomíná kluka Vaška z mýho oblíbenýho filmu Jak vytrhnout velrybě stoličku. Já už se asi taky dlouho neudržím - smíchy.

"Máro, musíš se tý paní omluvit, za to že jsi ji kopnul!", mladý vedoucí se mi v rozpacích pro jistotu omlouvá sám za toho nezvedenýho klučinu.

"Já nevím, jak se to dělá. Já už si asi ale vůbec nic nepamatuju", říká kajícně Mára a nasadí neodolatelný výraz neviňátka. Usmívám se na něj, jako že se nic tak tragickýho neděje. Tenhle klučík zřejmě není nevychovaný grázlík, jenom je šíleně hyperaktivní. Právě vymýšlí, jestli se mu vejde hlava do toho úzkého prostoru za tyčí na pohyblivé plošině v ohybu tramvaje.

"Máro, co jsme si říkali o tý tvý hlavě?"

"Že ji mám děravou?" tipne si Mára. "Já vím, mamka to porád říká..."

"No to taky, ale hlavně že ji nemáš nikam strkat, co když se ti někde zašprajcne?" vysvětluje naštvaně mladý vedoucí, nemá to se svým svěřencem lehký.

"No jo, to je fakt, z týhle strany se mi do tý díry nevejde", řekne Mára zklamaně, " co kdybych to zkusil z tý druhý?"

"NE! Na to zapomeň!" ozve se rezolutně. "Budeš stát NORMÁLNĚ jako všichni ostatní lidi a přestaneš dělat hlouposti", znělo spíše jako zbožné přání než jako rozkaz. "Máma mě varovala, že tě nemám brát s sebou, ty dneska fakt vydáš za deset!"

Jo ahá, tak on je to starší brácha. No to má tedy božskou trpělivost, říkám si obdivně. Jiní sourozenci by už možná dávno udíleli výchovné facky, ale tenhle naštěstí pochopil, že by to k ničemu nevedlo.

"Máma říkala, že mě prej asi předevčírem bolelo břicho, tak se mnou byla minulej tejden u doktora... Na ušním, myslím...", oznamoval Mára radostně celé tramvaji po chvíli mlčení.

"A já s tebou asi zajdu někam, kde tě svážou do svěrací kazajky a zalepí ti pusu", odtušil zlověstně starší brácha.

Malý kluk se při té představě celý rozzářil. "Hele, vo co že vyskočím až támhle ke stropu?"

Starší paní sledující už nějakou chvíli s nelibostí to hyperaktivní dítě se zatvářila, že i ona za chvíli vyskočí do stropu. "Takovýhle kluci by vůbec neměli jezdit tramvají!" nechala se slyšet, "nejlepší by bylo ohnout tě přes koleno a dát ti pár na zadek!"

No každý máme nějaké výchovné metody, pomyslela jsem si. Tahle madam zřejmě nikdy nic neslyšela o syndromu ADHD. Starší bratr zachoval kamennou tvář a slušně odpověděl rozlícené dámě: "No víte, pani, tohle na TYHLE děti moc nezabírá".

Několik dalších spolucestujících přihodilo svůj vlastní názor, bylo to tak půl na půl: ohnout přes koleno nebo ani na vteřinu nepustit z očí. Mára se tvářil potěšeně, že o něm debatují úplně cizí lidé. Zrovna zkoušel jogínskou pozici stromu: stál na jedné noze s rukama rozpaženýma do stran.

Tramvaj s sebou cukla. Starší brácha naštěstí padající strom včas zachytil, postavil ho na plošinu a procedil mezi zuby. "Máro, zejtra s námi nepůjdeš do ZOO a budeš celej den pomáhat taťkovi v práci!"

To zřejmě jako mávnutím kouzelného proutku na chvíli zabralo. Mára se v rámci svých možností asi na pět minut zklidnil. Vrhal však nenávistný pohledy na strojek na lístky na tyči vedle sebe.

Než jsem vystoupila, docela mne uzemnil svojí poslední hláškou: "Ach jo! Už aby ty blbý prázdniny skončily, už mě to neba..."

Trochu více nacvakaná tramvaj se v ještě větším vedru už beze mne šinula kamsi do Kobylis, v útrobách vezla několik desítek polouvařených pasažérů, minimálně jednu starší nabručenou dámu a jednoho príma bráchu školáka, co už ho neba prázdniny...

Já vím svý: Máro, vydrž to ještě těch pár stanic. Do toho ZOO určitě půjdeš. Aspoň uvidíš, jak vypadaj' takoví opravdoví netopýři visící na větvi - jen tak pro inspiraci. :))