Po mnoha šedivých dnech koukání do obrazovky počítače začalo venku padat cosi jemně bílého. To hned roztaje, mávla jsem rukou a vrátila se znechuceně k online výuce. Takyžejo, po pár dnech to zmizelo, ale... Pak se kdesi daleko...
...na Sibiři, nebo tam někde, roztrhla sněhová peřina a zavála bohatou nadílku až k nám do Střední Evropy. Tolik sněhu už tu několik let nebylo. Paráda! Libuji si na rozdíl od silničářů a železničních přepravců, kteří mají plné ruce práce se sněžnou kalamitou. Vzhlédnu od monitoru počítače, ke kterému jsem už několik měsíců chtě nechtě pracovně připoutaná, a jdu si ten zázrak vyfotit aspoň na zahrádku.
A stejně to brzy roztaje, říkám si skepticky. Škoda, že nemám běžky. Ty stařičký prkýnka ještě po mámě, který se mnou naposled zažily lyžařský výcvik na vysoký a málem byly přiloženy do kamen tamtéž (jeden pedagog nemístně žertoval na adresu mých dřevěných fošen, tak jsem mu vpálila do očí, že mají historickou hodnotu), asi nejspíš neukončily svou slavnou kariéru v muzeu sportu ale ve sběrném kontejneru. Jenže kde si mám teď ty běžky vypůjčit, když je skoro všechno zavřený?
A stejně to do víkendu roztaje, opakuji si trvrdošíjně... A přece! Na sobotu jsme si s kamarády naplánovali výlet. Musím už nutně vypadnout pryč z domu, pryč od monitoru počítače, pryč od pochmurných dní za dveřmi bytu, ze kterých vycházím maximálně do sámošky a zpět. I kdyby bylo hnusně a počasí na draka, musím ven!
Začalo to nadějně. Předpověď počasí hlásí mínus tři, ale za obrázkem bílého mráčku na meteorologické mapě se schovává sluníčko. Prostě bude svítit a basta! A jde se ven.
Zarouškovaná nastoupím do studenýho vlaku. Za chvíli se to tu zadejchá, uklidňuju se a když trochu přitopí, bude mi hej. Na vedlejší sedačky přisedne parta sympatických trampů mého věku (spíš starší) a hned se dáme do hovoru. "A kampak jedete, nechcete s náma? My plánujem zabivakovat pod Karlštejnem. Konečně má ta zima ňáký grády!", hlaholí trampíci v zeleným na celý vagón. "Hele, chlapi, díky, ale já bych to asi přes noc při těch mínus dvaceti nedala", odmítám lákavou nabídku, ale je mi s tou partičkou dobrodruhů fajn. "Náhodou já mám spacák pro dva", chlubí se chlápek, kterýmu říkají Skokan, "ale já to chápu, když teď maj´ být ty rozestupy, tak každý ve hezky ve svým", směje se od ucha k uchu i přes roušku. "Ale tož dezinfekci si s náma dáte, né? Ta je proti temu svinstvu." Nabízí mi čirou tekutinu Moravák zvaný Lišák.
Ale jo, moc dobrá dezinfekce to byla. Hrušková. Předpisy, nepředpisy. Ministr zdravotnictví přece nemá oči všude. Ani se mi nechce vystupovat, ale kamarádi už čekají na místě srazu a sluníčko se opírá o třpytivý sníh. Zbytek si dovolím zdokumentovat převážně obrazem:
Stará pranostika praví, že "únor bílý, pole sílí". Určitě tomu tak je. Jelikož nejsem zemědělec, přidám k tomu vlastní verzi: únor bílý, duše sílí...
Ta bílá nádhera dává na chvíli zapomenout na všední trable dnešních dní. Až přijdu domů, nepustím si výjimečně zprávy. Nechci na chvíli řešit, co, kdo, kde provedl či neprovedl... Nechci se vrtat v tom, co je špatně a kdy bude lépe. Radši se zavrtám do teplé peřiny, aby mi rozmrzly nohy. Doufám, že těm trampíkům se bude dařit v noci dobře a ráno je probudí sluníčko, které se krásně odráží od třpytivého sněhu...
Jestli bude lépe, to záleží i na mně a na nás všech. Prostě tomu musíme věřit a basta.
