Tak schválně: kolikrát týdně vás někdo pošle někam a nemyslí tím na poštu? Kolikrát denně slyšíte slůvka, která by se ve slušné společnosti měla spíše vypípat a ne říkat na plnou hubu? No statistiky si nedělám, ale je to celkem...
...na pováženou, čím vším kontaminujeme svůj rodný jazyk:
Děti sotva odrostlá pískovišti se častují výrazy, o kterých málem nevím, že existují. Nejsem si jistá, kam na to chodí, když hodiny zoologie a lidské anatomie je čekají až za pár let. Že by samostudium už v tak útlém mládí? A nebo si je vezmou do parády starší sourozenci, aby náhodou v něčem ti malí usmrkaní špunti nezaostávali?
To mladí muži či snad ještě chlapci, kteří teprve nedávno pochopili, jak se správně používá holicí strojek, musí svému okolí dokázat, že slovo dělá muže, když zařvou na své kamarády ze stejné stáje: "Čau ču...!" A to pěkně z plných plic, aby se to veřejným prostranstvím hezky neslo a někdo snad náhodou nepřehlédl - pozor, teď jsem tady já!
Mnohé slečny podobného věku se nenechají svými skoromužskými protějšky zahanbit. Máme přece dávno rovnoprávnost pohlaví. Učí se být pravými dámami už od prvních krůčků ve střevíčcích s jehlovými podpatky. Po té, co stráví před zrcadlem minimálně hodinu úpravou svého krásného zevnějšku, aby pak vycupitaly do světa jako načinčané princezny, vypustí z úst něco naprosto neprinceznovského: "Ty pí..., ty jsi ale kr..."
A než se začnu nadechovat k mrávokárné poučce: "To máme mládež, to za mých mladých let... atd.", vyslechnu si nedobrovolně rozhovor svých vrstevníků, kteří v používání vulgárního slovníku nezapřou, že už v tom mají letitou praxi. Zkrátka v této disciplíně patří mezi starší a pokročilé.
Pak si chci přečíst noviny a hned na první straně se zaskví informace, co řekl ten a ten vrcholný politik naší země. Novináři samozřejmě umístí jeho doslovnou citaci hned do novinového titulku - inu pro své čtenáře uděláme cokoliv.
Twl, říkám si, kde to do pr... žiju, že už ani pomalu nemůžu otevřít noviny nebo si pustit televizi, aby tam na mě nevypadlo nějaký ostřejší slovo z úst zástupce lidu, kterého jsem si já k... blbá zvolila, aby hájil mé zájmy a prosazoval, abychom se všichni měli tak nějak líp a neplácali se v nějakým sh...u.
Přeháním, už zase přeháním o sto péro. To jsem celá já. Jenže mně to prostě vrtá hlavou. Fakt jsme takhle mluvili i před dvaceti lety? Už si vůbec nějak nevzpomínám, kdy jsem já poprvé řekla, že mne něco s... nebo, že to stojí za h... A to jsem byla v dětství kárána i za slovo "blbý".
Uniká vám pointa tohoto povídání? Tak hned se jí dozvíte.
V rámci přípravy na povolání učitelky češtiny (už od září) procházím totiž důkladnou lingvistickou průpravou: nejenže si budu muset hlídat spisovný jazyk, správnou artikulaci a intonaci. Ještě budu vlastním příkladem až do roztrhání těla bránit jazykovou kulturu, která tak trochu, co si budeme namlouvat, upadá.
Ono je to vlastně smutný, když o svůj mateřský jazyk moc nepečujeme, nevážíme si ho a někdy ho i doslova "znásilňujeme" takovými těmi různými nepěknými výrazy. Ale tohle vlastně není jen úvaha o tom, jak spolu mluvíme. Taky to souvisí s tím, jak spolu žijeme a staráme se o druhé. Ale to by bylo na delší povídání...
Zakončím své poučné plky něčím pozitivním:
Před pár dny jsem se stala svědkem takové lehce vtipné situace, tak se musím hned podělit.
Pán u kasy v samoobsluze oslovil pokladní: "Nemám žádný pytlík, dala byste mi, prosím?"
Paní pokladní, zkušená žena v nejlepších letech, tj. záchvaty pozdní puberty už zaručeně netrpěla, zdvořile odpověděla: "Trhněte si..." a ochotně mu podala roli s igelitovými sáčky.
Tak vidíte, že to jde i slušně. :))
