„Valouši, jdeme!“, zavelela energicky panička chlupaté rezavé koule, která vtrhla do našeho kupé jako velká voda. „Nebude vám vadit, že ne? Je to terapeutický pes, on tak rád jezdí vlakem, viď Vali?“. Valouš spokojeně štěknul.
Protesty by byly stejně zbytečné, paní v letních fialkových šatech se špagetovými ramínky nečekala na odpověď a pohodlně se uvelebila na předposledním volném sedadle. Do poličky nad sebou ledabyle pohodila svou křiklavě zelenou fleecovou mikinu. Dobrá kombinace v tomhle horku, probleskne mi hlavou. Ještě tomu chybí růžový kulich a oranžové rukavice.
Otvírám okno, v kupé je strašný dusno. Chodbičkou projede prodavač s vozíkem chlazených nápojů. Ne díky, máme vlastní zásoby. Přemýšlím, jestli mi paní se psem během usazování vyleje nebo nevyleje do klína to kafe z kelímku ze stánku „Coffee to go“ na hlavním nádraží. Teď si to jasně vybavuju, šla jsem před chvílí kolem nich, právě když Valouš dostal hysterický záchvat a štěkal na celou halu, zatímco jeho panička řešila, jestli si dá do latéčka více nebo méně mlíčka. Tak jsme se znovu shledali.
Z pudu sebezáchovy se nabídnu se, že jí ten kelímek podržím, aby mohla uskladnit pejska na podlahu a své saky paky rozházet kolem sebe. Psík už se mezitím začal přátelsky seznamovat se svými spolucestujícími. Myslím, že jsem mu byla sympatická hned na první očichání. Nebo spíše ta kuřecí bageta v mých rukou. Jeho psí oči mi naznačily, že se můžeme skamarádit a že by nepohrdnul něčím dobrým na stvrzení našich důvěrných vztahů. Můj člověčí pohled mu nesmlouvavě a stroze odpověděl, že se to bohužel neslučuje s mými morálními zásadami, krmit bez svolení cizí psy, kteří navíc mýrnix týrnix bezdůvodně štěkají na veřejných prostranstvích a děsí kolemjdoucí.
Zkouší to na mne ještě jednou po dobrém, nasadí psí pohled zvaný ´máš to marný´, usilovně se mne snaží zhypnotizovat svým šibalským úsměvem, kterému hned tak někdo neodolá. Svou narezlou chundelatou srstí trochu připomíná takovou tu lištičku z pohádky, která láká nevinného kloučka na projížďku po ocásku. Nejsem sice Budulínek, ale přesto mé zatvrzelé srdce po chvíli vyměkne a zásady jdou k šípku.
„Valík má nejradši hašlerky“, oznámí veřejně fialová paní, právě když chci pejskovi nenápadně splnit jeho tajné touhy po masíčku.
Pes s lišáckým úsměvem nahodil další ze svých výrazů ´rve mi to srdce´, když pochopil, že dobrůtka nebude a způsobně se mi uložil k nohám. Postarší dáma u dveří kupé úslužně zaloví v kabelce a vykouzlí dvě hašlerky. „To mám u sebe vždycky na uklidněnou“, vysvětlí svému okolí. „Dneska jdu k doktorovi s tlakem, tak to budu potřebovat.“
„Na tlak je nejlepší moje speciální bylinková směs“, prohlásí fundovaně fialová paní. Upře pronikavý zrak na dámu s hašlerkami: „Vy máte určitě umělý zuby, že jo? Tak to jsou pro vás hašlerky úplně to nejhorší, co může bejt. Věřte mi, já tomu rozumím, já jsem z oboru. Dám vám na sebe kontakt. Nemáte tady někdo tužku?“ rozhlédne se důležitě po kupé.
Zahraniční turistka naproti mně nechápe, o co jde. „Pencil?“, doráží na ní neodbytně Valoušova panička. Cizinka vyděšeně zavrtí hlavou a pro jistotu se opět schová za svůj čtecí kindle. To paní u okna má smůlu, umí česky a má zrovna rozluštěnou křížovku v příloze Blesku.
„Dovolíte?“ vyrve jí z ruky propisku fialová odbornice na bylinné směsi.
Následuje odborná debata na téma zubní protézy, hašlerky a bylinkové čaje na tlak. To nemusím, proto se stáhnu zpátky ke své knížce: Albert Camus – Cizinec. Je to existenciální drama o muži, který je odsouzen k smrti za to, že se jeho individuální zájmy a cítění neslučují s všeobecnými zájmy a míněním společnosti. Boj jedince s absurdní realitou světa je marný, utkvěla mi v paměti moudrá slova z tiráže. Opravdu příhodná četba do vlaku.
Boj s realitou, zejména tou absurdní je v horkém letním odpoledni poněkud únavný. Řádky v knize se mi rozmazávají stejně jako krajina za okny: lesy, pole, vesničky, rybníky…
„Tadam tadam, tadam tadam“, rytmické nárazy kol řítících se po železnici mne ukolébávají k dřímotě. Sním o kytkách na louce a borůvkách v lese. Je začátek prázdnin a všechno teprve leží přede mnou. Na špičkách mých nohou si hoví Valouš. Něžně mi dýchá na kotníky. Je to příjemné a uklidňující – inu je to terapeutický pes.
