"A co když nás vyvedou, že tu provádíme lumpárny?", strachuje se táta. "Tak spolu přelezem přes plot a utečem", mrknu na něj spiklenecky. To by byla paráda, ještě nikdy v životě jsem s tátou neprováděla žádné vylomeniny. Tedy...
...když nepočítám, jak jsme tenkrát vnikli hned u cedule VSTUP ZAKÁZÁN do toho zatopeného lomu, bez vstupného přelézali plot u té zříceniny hradu, kradli cizí ovoce ze stromů a nelegálně si opékali buřty na soukromém pozemku...
Ale to už je strašně dávno. Ani nevíš, jaký jsem měla tenkrát strach, tati, že dělám něco, co se NESMÍ. Ty jsi vždycky jen tak bezstarostně mávnul rukou, jako že tohle přece dělá (skoro) každý. Tuhle lehkomyslnost jsem po tobě fakt nezdědila. Jenom ten velký rovný nos, modré oči a taky, že jsem celkem dost bordelář, to je určitě genetické.
No a vidíš, teď když ti je přes osmdesát, máš strach, že provádíš něco nepatřičného. Za to může ten lump s německým jménem, co lidem schovává věci, krade paměť a osobnost. Na něj jsme bohužel krátcí, dělá si s tebou, co chce a ty mu nemůžeš utéct.
Procházíme se spolu po parku, pojmenováváme stromy a ty se divíš, jakto že to všechno vím a znám. Pokaždé ti asi padesátkrát vysvětluji, že tohle je kaštan, támhle jsou duby a u nohou nám leží uschlý list z javoru. Pokaždé ti opakuji, jak se jmenuje ten park, co je za plotem a proč je kousek od nás ten podivný masivní "stůl" ze zelenkavé keramiky se stříbrnými koulemi nahoře.
"Tati, to je vodotrysk a ze strany je takové mačkací kolečko, aby začala stříkat voda," vysvětluji znovu a znovu trpělivě.
"No to bych rád viděl," říká táta pochybovačně a nevěří mi, že ta divná věc se čtyřma nohama dokáže chrlit vodu.
"Tak pojď, vyzkoušíme to", nabádám ho. Jdeme obezřetně k vodotrysku, jako bychom šli krást hrušky nebo podpalovat stoh.
"A smí se to?" stále ještě nejistě se vyptává táta.
Bez varování zmáčku prudce ono kolečko a vzápětí vytryskne mohutný proud vody nám přímo na hlavu. Oba se smějeme, protože jsme provedli nějakou "zakázanou lumpárnu". Utíkat přes plot naštěstí nemusíme, protože široko daleko je jen jedna postarší paní s vnoučátky v kočárku a jeden pejskař, který si hledí více svého mobilu než čtvernohého miláčka, který zvedá nožku u každého stromu.
Když už jsme v tom "řádění", přejdeme na vedlejší dětské hřiště. Vykládám tátovi, jak jsem si tu před mnoha a mnoha lety hrávala v takových těch typických prolézačkách jako zeměkoule, kovové žebříky, kolotoč, které by určitě už dnes nesplňovaly současné bezpečnostní normy. No jo tenkrát jsme žili strašně nebezpečně.
Táta se strašně diví, že to v tom parku tak dobře znám. Už asi po stopadesáté mu vysvětluji, že jsem jeho dcera, jak se jmenuji a že jsem v těchto místech strávila své útlé dětství. Stejně to za pět minut nebude zase vědět, ale to nevadí, já mu to budu znovu a znovu opakovat. Pak si přečteme návštěvní řád parku - nápisy a čísla, to je něco pro něj. Písmenka se mu už sice míhají před očima a jejich smysl příliš nechápe, ale je celý šťastný, když si o nich povídáme.
"Tomu nerozumím", pronese svoji nejčastější větu.
"To vůbec nevadí," odpovídám jako obvykle já. Pohladím ho po zbylých šedobílých vlasech, které jsou jemné jako chmýří pampelišek. Táta mimoděk udělá něco, co nikdy v životě neudělal: narovná mi sponku ve vlasech (celé dětství jsem chodila ostříhaná "na kluka") a zeptá se mne: "Tak co budeme dělat teď, brouku Pytlíku?" (nevycházím z údivu, takhle nás oslovovala výhradně máma, když jsme se ségrou byly mrňavé)
"Tati, pojď se zhoupnout," povídám mu já také poprvé v životě. Až doteďka mě vždycky houpal on a to někdy i proti mé vůli - na kolotoči u babičky o pouti (z toho mám doteď trauma) nebo na lanovce na Sněžku, když mi ukazoval, co je pod námi (na sedačkových lanovkách jezdím jen s největším sebezapřením, protože mám hrůzu z výšek).
Sedneme si proti sobě na dřevěnou houpačku a jen tak opatrně se zhoupneme nahoru a dolů. Už se ani necítíme provinile, že to se NEDĚLÁ. Na té ceduli sice píší, že hřiště je určeno pro děti od tří do čtrnácti let, ale nikde se vysloveně nezakazuje, že se tady nesmí zhoupnout osmdesátiletý pán se svou dcerou.
Tuhle banální příhodu zde vyprávím proto, že každý z nás dělá něco poprvé a možná také naposled. Možná, že už příště spolu nebudeme provádět "lumpárny". Možná, že příště už nebude žádné příště. Možná..., však víte jak to chodí...
Tak zas někdy... :))
