Takový to tamto...

Mé odborné znalosti a dovednosti v oblasti výpočetní techniky přivádějí některé jedince doslova k šílenství, zejména ty technicky vzdělané. Při několika různých příležitostech, kdy jsem se ´náhodou´ nachomýtla k řešení jakýchsi počítačových problémů (kterým nerozumím) dělajíc činnosti typu vaření, věšení prádla či  uklízení (těm rozumím a proto jsou mi často svěřovány), došlo málem k újmě na zdraví. Není podstatné, čí život byl v ohrožení, ale já jsem v tom nevinně – tedy alespoň si to myslím.

Abych vás uvedla do děje: manžel, inženýr – konstruktér, se snažil konstruktivně vysvětlit dospívající dceři kterak udělat školní prezentaci v Power Pointu. Já jsem důležitě a svědomitě přicvakávala kolíčky vyprané prádlo k drátěnému sušáku. Vzteklým výkřikům: „Vždyť jsem ti říkal, že máš kliknout sem a ne támhle!“ a plačtivým vzlykům: „Ale vždyť já jsem tam klikla a ono to zmizelo“, jsem věnovala jen periferní pozornost. Když se konflikt mezi otcem a dcerou přiostřil, byla jsem přivolána zasáhnout a pomoci.

Zadání znělo: potřebujeme dostat tenhle a tamten obrázek do tohoto rámečku, a když to vsadíme do této šablony, obrázek zmizí a pak se objeví někde úplně jinde v úplně jiném formátu, než potřebujeme. Co je to, ksakru, s tím počítačem? Vždyť to děláme přesně podle návodu. Kterej blbec vymyslel tenhle program?

„Hmm hm, to je fakt divný“, zní moje diagnóza a vložím se do věci s kolíčkem a mokrou ponožkou v ruce. „Tyhle obrázky úplně smažte“, zavelím „tohle znovu myší zkopírujte a vložte sem, takhle….klik a cvak…..“ pokračuji.

„Ale to musíš vložit do téhle šablony!“ ozve se zoufalé zaúpění. „Do jaké šablony?“ opáčím, „já žádné šablony zásadně nepoužívám“, řeknu sebejistě. „Ale takhle je to v tom Power Pointovým návodu“, ozve se další protest. „Aha, ale já žádné návody většinou nečtu“, přiznávám se bez uzardění. „Tak chcete tam ty obrázky nebo ne?“

Po další bouřlivé debatě je mi vyčteno, proč se pletu do něčeho, čemu nerozumím, no tak fajn, pokrčím rameny, tak si to udělejte sami podle toho svýho návodu, ale když to nevyjde, vinu nepřičítejte mně. Já jsem přece a) nikdy netvrdila, že tomu rozumím, b) ty obrázky tam umím vložit, ale ne podle nějakýho pitomýho manuálu, já to dělám vždy po svým metoda ´pokus-omyl´ a taky to jde (většinou).

Asi jste už pochopili, že nejsem zrovna počítačový expert, ale pouze uživatel PC (jak hrdě uvádím do různých profesních životopisů). Pokud by mne však chtěl někdo označit za počítačově zcela negramotnou osobu, bránila bych se tvrzením, že už jsem za svůj život absolvovala tolik počítačových kurzů a školení, že je s podivem, že už dávno nejsem počítačový expert… no tak nejsem, někomu v tomto oboru prostě není shůry dáno.

Ve vší skromnosti považuji sama sebe za kreativního a vynalézavého uživatele PC. Znáte to, když nouze naučila Dalibora housti, i mne vnější okolnosti dotlačily k tomu, že neustále zkouším a ověřuji postupy, které objevil a ověřil už někdo dávno přede mnou, jenže já o tom nevím, to bych občas musela číst ty zpropadené příručky (bohužel nikdy jsem se nedostala dále než na stranu tři). Ptát se někoho, kdo tomu rozumí, ale bohužel nemá se mnou božskou trpělivost, pro mne také nemá smysl – k tomu abych porozuměla alespoň pětině té počítačové čínštiny, bych potřebovala tlumočníka.

Mé sebevědomí se tváří tvář záludné výpočetní technice střídavě ocitá nahoře a dole. Například, když jsem se na filozofické fakultě zapsala, kromě humanitních předmětů, do semináře Informační technologie, z několika prvních lekcí mi utkvěl pouze poněkud komplikovaný způsob jak zapínat a vypínat počítač ve zdejší počítačové učebně, neboť jak nám bylo řečeno, v historické budově FF UK byla v době mých studií nedostatečná kapacita elektrické sítě (či co). Zahajovací rituál našich lekcí vypadal asi takto: nejprve je třeba zapnout dva krajní počítače, pak překontrolovat pojistky a teprve poté pomalu zapínat další přístroje, postupně jeden po druhém. "Pokud někdo z vás", zdůraznil lektor, "uvedenou proceduru nedodrží, půjde nahazovat pojistky sám!"

Až do tohoto bodu mi probíraná látka byla celkem jasná, když se mne jednoho dne lektor z čista jasna zeptal, co je to ´operační paměť´. Co na to říci? Podle mého vysvětlení je to ´taková ta paměť, která provádí operace v počítači´, nebo snad ne? Lektor nasadil výraz plný utrpení a od toho dne se mne až do konce semestru už nic dalšího neptal.

Zlatým hřebem našeho PC kurzu pro počítačové nadšence a ignoranty bylo, když nám lektor dovolil zahrát si některé z tehdy populárních her (Tetris nebo Blockbuster). On sám si mezitím odskočil na kávu. Zkušeně jsem hrábla do kláves, abych po chvíli zmateně zvolala: „No jo, ale kde je ten kurzor?“

Počítačově stejně nadaná spolužačka jen mávla rukou: „Říkal, že přijde za chvíli. Jenom si šel uvařit kafe.“

O mnoho let později, již v pracovním procesu, jsem v rámci zvyšování kvalifikace byla nucena absolvovat různá školení pro uživatele nového softwaru. Při obdobných akcích mé ego naopak roste, když se mne o deset let starší kolegyně nesměle zeptá: „Hele, tys to pochopila, co máme vlastně dělat?“

„Jasně“, pravím suverénně, “to musíš kliknout na takový to tamto támhle vpravo (vlevo, nahoře, dole a podobně) a pak tam dej Enter“.

Heuréka! Ono to funguje! Kolegyně na mne vrhne obdivný pohled a já si rázem připadám jako počítačový odborník.