Každé ráno na mne líně mžourá přivřenýma očima. Dívám se na něj a tiše mu závidím. Ty se máš, ty nemusíš do práce. Nezájem. Jen tak tam stojí a lhostejně mě přezírá. Mlčí. Co jiného by asi tak měl dělat?
Je to totiž ´mžouravý´ dům, který kdysi sloužil jako zámecká konírna. Denně ho míjím cestou do práce. Napadne mne, že máme i něco společného. Tedy především tu ranní ospalost a taky to, že i já si už leckdy připadám jako nějaká historická památka z jiných časů. Mé datum narození patří čím dál tím více do historie a také už leccos pamatuji, i když to je poněkud sporné, tedy s tou pamětí.
Obzvláště takhle po ránu když je má mysl poněkud otupělá, se pomalu a ztuha rozpomínám, co že jsem to neměla zapomenout z předchozího dne. Tělo tak nějak mechanicky vykonává běžné činnosti: nasnídat se, obléknout, zcivilizovat zevnějšek, vyrazit do práce, ale mozek se dosud úplně neprobudil. Žádné intelektuálně úkoly po něm nemůžu chtít.
Nastoupím do autobusu. Nemusím řešit, jaké číslo právě přijelo. Všechny jedou k metru a většina z nich má zde i konečnou. Naštěstí. To si snad nemůžu poplést. To správný výběr tramvaje už přeci jen vyžaduje trochu soustředění. Pravda, párkrát jsem jela někam úplně jinam. To se stává. No a co.
Letmo si přečtu první stránku novin a tváře spolucestujících, kteří jsou na tom asi podobně jako já – rozespalí a duchem nepřítomní. Pak začnu civět. Většinou z okna. Je to taková moje mentální rozcvička. Neměnné názvy obchodů jsou moje jistota, že opravdu jedu správným směrem. Občas mne upoutá nápis na billboardu: Dejte sbohem plevelům, vyzývá mne reklama na jakési zahradní a kutilské centrum. Adoptujte mne, žadoní krásný amazonský papoušek. Chcete mít postavu jako já? Vychloubá se návštěvnice fitness. Hm, kdo by nechtěl?
Na předposlední stanici, před tím než budu vystupovat, je můj oblíbený obchůdek: hračky a papírnictví. Jeho majitel je zřejmě básník a kreativec: kuřátka z vaty, létající lampióny, kalendáře s překvapením nebo pestrobarevní svítiví draci. To jsou lákavé nápisy na skle výlohy. Jak obhrouble proti tomu zní: odvoz odpadu, kovošrot o pár metrů dál.
Konečně jsem tam, kde mám být. Vystupuji, razím si cestu mezi malými školáčky, kteří se houfují u přechodu. Posledních pár desítek metrů to mám pěšky do kopce. Někdy je prosvištím svižným krokem, jindy ostudně supím a funím. Je to prý dobrý na kondičku. Ten kopec, ne zvuky, které vyluzuji.
Je tam. Jako by na mne čekal. Shovívavě na mě mžourá těmi svými vikýřovými okýnky. Spiklenecky na sebe mrkneme. Tak jo, zase nám to začíná. Další všední den.
