Už dva týdny se prokousávám maturitními písemkami z českého jazyka. U některých se zasměji, jinde zapláču, občas si rvu zoufalstvím vlasy (teda ne doslovně, to by mi na hlavě asi nic nezbylo). Když tápu, co tím chtěl autor říci..
..., musím si přečíst onu kritickou pasáž znovu a znovu, případně ji cituji nahlas nezávislým posluchačům.
Uf, dokonáno jest..., byla to celkem fuška, raději bych skládala uhlí. Na druhou stranu, dozvěděla jsem se díky tomu asi šestnáckrát, že štěstí je klíčem k životu (úvaha), že chorobná žárlivost se nevyplácí (vypravování), že obyvatelé Hradce si užili den plný netradičních sportů (článek s reportážními prvky) a že manželé, kteří si zaplatili drahou dovolenou na Srí Lance, aby mohli spolu s divokými zvířaty sledovat nádherné scenérie (pisatel měl menší problémy se syntaxí), byli ubytováni v hotelu, který se nacházel v dezolátním stavu (formální dopis - stížnost).
A máme tu také didakťáky, ty bych asi opravovala s větším nadšením. To by odsýpalo mnohem rychleji, hezky podle klíče s řešením - šup šup raz dva, ale bohužel tuto kompetenci si ponechal Cermat. Nám učitelům hodil po více než deseti letech zpátky na bedra "pouze" ty slohovky. Dobře nám tak!
Když jsem se maturantů ptala na první dojmy a pocity, tak u slohovek mávla většina bezstarostně rukou, jako že vše je v cajku. Někteří na maturitním plese (pořádaném netradičně v dubnovém termínu, tedy krátce po písemkách) připustili, že tam možná tu a tam naflákali pár pravopisných chybek. Ano, souhlasím: pokud chcete běhat triskem a midlit se při hádce s partnerem či partnerkou, tak prosím jděte do toho vždy TVRDĚ!
Zato didaktický test jako již tradičně způsobil jisté rozpaky a obavy. K přípravě nestačil pouhý dril a šprtání uměleckých směrů, rýmových schémat, větných členů a základů pravopisu. Výhodu měli ti, kdo dokáží zachovat chladnou hlavu, nestresovat se kvantitou úloh a ubývajícím časem a prostě jedou chladnokrevně jako roboti: kroužkují, křížkují a vpisují správná slova do záznamového archu, aniž by o tom dlouze meditovali a rozvažovali, zda je to správně či ne. Na to prostě není čas.
"Pančelko, oni tam dali nějaký slova v mongolštině!" sdělil mi zděšeně jeden chlapec.
Cože v mongolštině? Děsím se stejně jako student.To už nestačí, že adepti zkoušky dospělosti musí kromě podmětu, přísudku, přívlastku a tak znát i všelijaké jiné moudrosti jako, co je kaligram, sonet, obkročný rým, vokalizovaná či nevokalizovaná předložka, významy slov laxně a striktně (zejména ten první bych striktně vyžadovala!) apod. No dobrá, i ten epizeuxis a anakolut jsem jim už do hlavy vtloukla. Ale ta mongolština, s tím jsem úplně nepočítala.
Nakonec se ukázalo, že nic není tak horké, jak to vypadá. V textu od Petry Hůlové (Paměti mojí babičce) se vyskytla tři mongolská slova ger, ovó a dél. Z kontextu šlo nějakým způsobem dedukovat, že se jedná o vesnici (osadu?), posvátné místo a slavnostní šaty se stříbrným vyšíváním. Takže žádná tragédie. Navíc za neznalost mongolštiny se daly ztratit maximálně dva body.
Ale nemůžu si pomoci. Pořád mi nejde do hlavy, k čemu jsou vlastně dobré tyto didaktické testy, při kterých musí maturanti zhltnout čtyři relativně dlouhé texty, dva kratší, seřadit chronologicky útržky nenavazujících textů, rozebrat báseň, odpovídat ANO/NE na leckdy bizarní dotazy typu: "Na návštěvu k matčině sestřenici odjely čtyři osoby ženského pohlaví" apod. Kromě toho tipují jak ve Sportce, která literární osobnost patří k dané charakteristice, hledají ve větách pravopisné chyby, určují typy vět v souvětí a tak dále. To všechno v "pouhých" 32 úlohách, které se ovšem skládají z cca 90 otázek, na něž musí odpovědět během 85 minut.
Ptáte se, jak se tohle dá zvládnout na slušnou známku? V klidu, didaktické testy už letos nejsou na známky, ale jsou hodnoceny pouze Uspěl/Neuspěl. Znamená to v překladu umí/neumí česky? Dobrá, a nedalo by se to zjišťovat nějakým účelnějším způsobem? Třeba udělat test třetinového rozsahu, kde maturanti prokáží své skutečné znalosti, analytické myšlení a že jsou čtenářsky gramotní, ne jen že se umí během 30 sekund rozhodnout, zda zakroužkují A, B či C u otázky, nad kterou stojí rozum i pedagogovi? K čemu je dobré nutit maturanty, aby přelouskali tolik textů, ve kterých se občas ztrácí i zkušený čtenář, jemuž nejde o to uspět či neuspět?
Skutečně ukáže dvanáctistránkový test, sestavený způsobem Jak kočička a pejsek vařili dort, že vystresovaný student má k životu potřebné znalosti a kompetence? Proč to nemůže prokázat na čtyřech či pěti stranách dobře promyšlených a účelných úloh, které by si podle daných kritérií sestavovala sama škola? Ta by se na rozdíl od Cermatu nesnažila vyrábět sáhodlouhé elaboráty stylem: co bychom tam tak ještě dali, aby se u toho děcka pořádně zapotila a vyšlo to na dvanáct stran textu? Toho papíru co by se ušetřilo, považte...
Skalní zastánci těchto epických (rozuměj výpravně rozsáhlých) didakťáků mne mohou ukamenovat argumenty: Ale vždyť nakonec stejně většina uspěje a známku jim to nepokazí, tak o co jde? Jde o to, že tenhle alibismus stojí celkem dost peněz (ostatně, co je dnes levné, že?), času a o relevantnosti výsledků bychom mohli diskutovat...
No nic, doufám, že to všichni moji svěřenci, i ti co neumí mongolsky, nakonec šťastně zvládli. Teď ještě aby uspěli u ústních, ale to už je o něčem jiném...
Přeji vám krásné májové dny. A zas někdy příště...:))
