Tak se do lesa volá, až se ucho utrhne

Posledních dvacet let otloukala manželka Jindřichovi o hlavu: „Ty seš´ holt takovej poctivej blbec! Kdyby ses aspoň občas trochu snažil bejt jako ostatní, ale to ty ne….“ Co na to říct´? Nejspíš má pravdu, řekl si odevzdaně Jindřich. Ale to se mám kvůli tomu stát nepoctivým hajzlem? No, možná by byla doma větší spokojenost a hlavně víc prachů.            

„Jenže starýho psa novým kouskům nenaučíš. To je známá věc.“ Postěžoval si Emanovi v hospodě na růžku, kam si zašel na jedno nebo dvě (no spíše tak pět nebo šest), vždycky když mu stará hnula žlučí, což bylo v poslední době poměrně často.

„Ty vole, to je síla!“ Okomentoval dění na plazmě Franta, který právě usrkával svoje páté. „Takovej masakr, skoro jako v tý Francii tuhle….“

„Jenže tentokrát to udělal nějakej normální chlap a ne žádný teroristi“, vmísil se do debaty Jindřich.

„No asi tak úplně normální nebyl, když tohle udělal“, mínil Eman. „Jenže kdo je dneska normální v týhletý nenormální době?“

„Se ví, za tohle jsme klíčema necinkali…..“, nastolil své oblíbené téma Franta. „prej ho po třiceti letech jen tak vyhodili z práce, tak mu ruplo v bedně a…..“

Tomu se mu to povídá o klíčích, pomyslel si s pohrdáním Jindřich. Ten jakživo nehnul prstem navíc, a když o něco šlo, vždycky někam zalezl. Zkrátka patří k těm ´ostatním´, jak o nich pořád mluví jeho žena. Hlavně si nezadat, držet hubu a krok a pak se tvářit, jako bych spolknul všechno moudro světa. Kecy, kecy, kecy.

Ale to v tý televizi to je fakt šílený, zřejmě to byl taky nějakej poctivej blbec, jako já, kterýmu ublížili a tak se pomstil. Hnus a svinstvo – tenhle svět. Mávnul rukou na číšnici a na stole před ním přistál třetí půllitr. No co, tak si dá dneska ještě jedno, je přece pátek, tak o co jde.

Zaostřil zrak na plazmu. Moderátorka zpráv právě informovala, že vzrostl celoroční HDP a některé firmy se odlepily ode dna. No jo, to je dobrý vědět, uchechtnul se ironicky Jindřich. „Tak na to se, chlapi, napijem na to po……. HDP. To se hned člověku uleví, když je to už i v televizních novinách.“

Stále mu nešel z hlavy ten chlápek, co jen tak z ničeho nic šel do restaurace a postřílel tolik nevinných lidí. Neděje se tohle ve světě až nějak podezřele často? Sakra, lidi, co to s náma je? A jakto že maj´ takovýhle cvoci vůbec zbrojní pas? To jsme všichni slepí a hluchý a jen tupě čekáme, až to do nás někdo napálí a pak se ještě divíme? Proč?

„Hele, vole, číhni, to je ten tlustej lobbista, jak si stranou nahrabal pár miliónů“, vytrhnul ho ze zamyšlení Eman. „Cože? Prej sou ňáký pochybnosti v tý jeho kauze? No jasně, jako vždycky….. a pak nám všem pošle pohlednici z nějakejch Baham, či co. To už známe.“

Jindřich se zadíval na prázdné dno čtvrtého půllitru a objevil zásadní životní moudro: „Tomuhle světu vládnou magoři, lobbisti a teroristi“, řekl rozjařeně a sklidil uznalé přitakání svých spolustolovníků.

„Hele, teď tam je ten bejvalej eurokomisař, to je fakt chytrej chlap, Jituno, prosím tě, zhlasitˇ to“, křiknul Franta na servírku.

„……..každý máme etický standardy nastavený jinak…..“, prohlásil uznávaný ekonom, taktéž lobbista.

„Jo, tos´ řek´ pěkně, to až povím doma tý mojí…..“ utrousil Jidřich a ušklíbnul se.

„Tak tě rovnou veme něčím po hlavě……“, zařehtal se Eman.

Jindřichovi zabzučel mobil v kapse. Sakra, kdo to zase volá, takhle v pátek večer? To jsem si moh´ myslet – Pepa. To zase bude šéf chtít, aby něco o víkendu dodělali na stavbě. Po……. kapitalismus. Za tohle fakt klíčema necinkal. Neměl by si taky udělat ten zbrojní pas?

Vztekle praštil poloprázdným pátým půllitrem o stůl. Něco v něm zakřupalo. Jindřicha napadlo další životní moudro: „Tak dlouho se do lesa volá, až se ucho utrhne….“ Teda co to mele? Už má asi pro dnešek dost.

Ale vždyť je to vlastně jedno.